Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 964/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucii Horákové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015 č. j. -245 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2014 č. j. -191, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka s poukazem na porušení y, , a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod oponuje v záhlaví označeným rozhodnutím soudů, vydaným v řízení o žalobě na obnovu řízení; současně je názoru, že podaná stížnost je přípustná dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť ač dosud nevyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) .

Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností dne 26. 3. 2015 i dovolání k Nejvyššímu soudu, jak ostatně avizovala i v ústavní stížnosti.

Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je podle nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Povinností stěžovatele je tedy využít - od účinnosti vždy - i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení dovolání, upravené v ustanovení a násl.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

To platí i v situaci stěžovatelkou uvažované, kdy podala dovolání, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje současně podanou ústavní stížností.

Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

Uplatnění výše zaznamenaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle nepřípustným, a musí být podle (soudcem zpravodajem) odmítnuta.

Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena.

Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto, běží jí nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovatelce příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše).

Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné.

Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovatelce nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověla požadavku zakotvenému v ), avšak stěžovatelka tak učinila procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodala vůbec.

O situaci podle , kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, což je více než zřejmé.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj