Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2607/2020

21 Cdo 2607/2020-74

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Z. J., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrou Plhoňovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova č. 2302/6, proti žalovanémuZapletal-Kovo a. s. se sídlem v Brně – Starém Lískovci, Elišky Přemyslovny č. 95/8, IČO 26248026, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská č. 3173/38, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2020 č. j. -59, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020 č. j. -59 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání; žalovaný se ve smyslu kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle ustanovení , nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání ( ), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. , uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. , uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2018).

K otázce předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. , z nichž vyplývá, že v případě, kdy jsou splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznává ( ), je soud povinen vydat rozsudek pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými; soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění a nehodnotí důkazy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. , uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).

Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že ačkoli se „nedopatřením“ k žalobě nevyjádřil, tak smyslu „výzvy“ bylo dosaženo, neboť předložil všechny y, které hodlal použít k důkazu. Ustanovení je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. ), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. , uveřejněné pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. , uveřejněné pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, a v nich vyslovený závěr, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle vyloučeno).

Z uvedeného je zřejmé, že pouhým zasláním dokumentů soudu (bez jakéhokoli vyjádření, v němž by byly alespoň v základních obrysech vylíčeny rozhodující skutečnosti, na nichž žalovaný staví svoji obranu proti žalobě) nemůže dojít k naplnění účelu výzvy podle ustanovení , kterým je náležitá příprava soudního jednání; tento závěr je v souladu i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. , usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. , na něž poukazuje dovolatel a z jejichž odůvodnění vyplývá, že smyslem výzvy podle ustanovení je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování, a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování ( ve znění účinném do 31. 12. 2013 a ve znění účinném od 1. 1. 2014), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Ze samotných listin zaslaných žalovaným (v poslední den lhůty určené soudem podle ) soudu prvního stupně nelze dovodit, které právně významné skutkové okolnosti byly mezi účastníky sporné a měly být předmětem dokazování, a které byly nesporné a měly zůstat stranou dokazování.

Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. a ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. , potom přehlíží, že v nich vyslovené právní názory vycházejí z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci [ve věci, v níž bylo o podané ústavní stížnosti rozhodnuto nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. , se žalovaná vyjádřila k žalobě podáním, které sestávalo z jediné strany, přičemž bylo z jeho formy a obsahu zjevné, že jde o první (titulní) stranu obsáhlejšího podání (z obsahu samotné titulní strany vyjádření bylo navíc patrné, že žalovaná se žalobou nesouhlasí), toto podání přijal soud téměř celý pracovní týden před uplynutím lhůty určené žalované soudem k vyjádření a vyřizující soudkyně se s podáním seznámila již následující den po jeho doručení soudu, takže zástupkyně žalované mohla být soudem na nedostatečnost podání včas upozorněna; ve věci, v níž bylo o podané ústavní stížnosti rozhodnuto nálezem ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. , žalobkyně v žalobě chybně označila žalovaného a postup soudu, který po učinění výzvy podle ustanovení (před uplynutím lhůty k vyjádření) nařídil ve věci jednání, bylo možné interpretovat tak, že neměl v úmyslu vydat ve věci rozsudek pro uznání].

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 2. 2021

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu