Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1036/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Manišovského, zastoupeného JUDr. Kateřinou Dlouhou, advokátkou se sídlem Praha 5, Štefánikova 75/48, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015 č. j. -27, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného výroku usnesení Městského soudu v Praze, jelikož jím měla být porušena ustanovení a d (dále jen " ").

Městský soud v Praze shora označeným usnesením ke stěžovatelovu zpětvzetí správní žaloby zastavil řízení a současně ústavní stížností napadeným výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným výrokem byla porušena výše uvedená ustanovení y, neboť rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení příslušný senát městského soudu odůvodnil v rozporu s obsahem spisu tvrzením, že stěžovatelova žaloba nebyla důvodná, a navíc o nákladech řízení rozhodl zcela opačně než jiný senát téhož soudu v obdobné věci, čímž dle stěžovatele postupoval v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.

Ústavnímu soudu byla y (dále jen " ") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

, N 69/33 SbNU 189 nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

, U 25/27 SbNU 307).

Nemá-li Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu ke správnímu soudu první instance, za situace, kdy tuto funkci v případě toliko nákladového výroku ex lege neplní Nejvyšší správní soud ( ), a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu u nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, totiž případné pochybení městského soudu, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatele vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž v případě ústavní stížnosti směřující jenom proti nákladovému výroku uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatel existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, přičemž její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavní soudu proto v dané věci zjevně chybí.

Pro úplnost lze dodat, že ani nejednotnost rozhodovací praxe dvou odlišných senátů téhož soudu při projednávání obdobných právních věcí, byť ji lze v obecné rovině bezesporu označit za nežádoucí, bez dalšího protiústavnost těchto rozhodnutí nezpůsobuje.

V posuzované věci Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Pro úplnost je možno připomenout, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu