Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2452/2020

30 Cdo 2452/2020-210

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce D. Z.,nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 20 211 374,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. -183, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 14. 2. 2019 domáhal po žalované poskytnutí částky 1 000 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, částky 19 186 372,57 Kč jako náhrady ušlého zisku a částky 25 002 jako náhrady škody představované náklady vynaloženými na obhajobu žalobce, přičemž uvedených částek se žalobce domáhal z důvodu svého nezákonného trestního stíhání, zahájeného usnesením Policie České republiky ze dne 7. 12. 2011 pro podezření ze spáchání pokračujícího přečinu pojistného podvodu, skončeného usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 1. 2018, jímž bylo žalobcovo trestní stíhání zastaveno.

Rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 2 ze dne 1. 8. 2019, č. j. -151, byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu I. stupně (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno vydáním usnesení Policie České republiky ze dne 7. 12. 2011 pro podezření ze spáchání pokračujícího přečinu pojistného podvodu a bylo skončeno vydáním usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 1. 2018, jímž bylo žalobcovo trestní stíhání zastaveno jako nepřípustné z důvodu promlčení, aniž byl učiněn závěr o vině či nevině žalobce. Žalobce však měl právo trvat na pokračování v trestním řízení, a to za situace, kdy by mu již nemohl být uložen trest, i pokud by byl shledán vinným, a o tomto právu byl žalobce poučen. Žalobce tedy v řízení disponoval prostředkem, který by mu umožnil domoci se příznivějšího výsledku trestního stíhání, tedy zproštění obžaloby.

Po právní stránce dospěl odvolací soud k následujícímu. Nárok na náhradu škody nebo poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byly způsobeny zahájením trestního stíhání, je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud dále potvrdil postup soudu I. stupně, který k obraně žalované nejprve zkoumal existenci okolností vylučující odpovědnost žalované, a v tomto směru potvrdil závěr soudu I. stupně, že nárok na náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění je v posuzovaném případě při analogickém užití , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád); (dále jen „ “), vyloučen. Dle názoru odvolacího soudu měl žalobce možnost dle poučení trestního soudu trvat na projednání své trestní věci a domoci se tak příznivějšího výsledku své trestní věci, dosáhnout tak plné rehabilitace a otevřít si cestu k náhradě škody; této možnosti však žalobce nevyužil, a proto jeho právo na náhradu škody a nemajetkové újmy je při analogickém užití vyloučeno. Z uvedeného důvodu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dle dovolatele nebyla doposud v praxi dovolacího soudu řešena, a to, zda je přípustná analogická aplikace v případech, kdy bylo trestní stíhání zastaveno pro promlčení trestní odpovědnosti, aniž by bylo možné učinit závěry o vině obviněného.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud v plném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dle jejího názoru odvolací soud dospěl ke správnému právnímu posouzení věci a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. , které dle názoru žalované žalobcem předestřenou otázku již vyřešily. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 ), dále jen " ".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení a a 2 , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení

Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedená námitka dovolatele přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť se nejedná o otázku, která by nebyla doposud v praxi dovolacího soudu řešena.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , uvedl, že výjimkám z odpovědnosti státu [případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – např. pokud byl trestný čin amnestován ( ), trestně stíhané osobě byla udělena milost ( ) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním ( )] analogicky odpovídá i případ, kdy bylo trestní stíhání zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o vině. Nejvyšší soud zde konstatoval, že v těchto případech nepřiznání odškodnění není zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrad škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. ).

Uvedený ustálený závěr judikatury dovolacího soudu je zjevně aplikovatelný i pro případ zastavení trestního stíhání pro promlčení trestní odpovědnosti dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“), neboť trestně stíhanému je dán nástroj pro to, aby se domohl pro něj příznivějšího důvodu skončení řízení v podobě práva na pokračování věci (k tomu srov. tr. řádu). Z tohoto důvodu nepovažoval dovolací soud dovolatelem předestřenou otázku za doposud neřešenou a neshledal dovolání přípustným dle

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. věta druhá ).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ve spojení s a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI ), jež činí 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 2. 2021

JUDr. František Ištvánek předseda senátu