Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tdo 1353/2020

4 Tdo 1353/2020-514

USNESENÍ

K. D.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. D.

odmítá

.

Odůvodnění:

Obviněný K. D. byl rozsudkem Krajského v Praze ze dne 4. 11. 2019 sp. zn. uznán vinným zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že

„dne 18. dubna 2019 v době kolem 20:40 hodin v bytové jednotce v domě č.p. XY v XY ulici v XY, poté co jej poškozený P. C., narozený XY, fyzicky napadl ve společně užívaném obývacím pokoji, a to tím způsobem, že jej zaklekl na pohovce, nejméně pětkrát jej udeřil do oblasti hlavy a obličeje a silně mu kroutil nosem, a poté co poškozený z místnosti odešel, přičemž vyslovil, že se vrátí a ve fyzickém napadání bude pokračovat, odešel obžalovaný do vedlejšího jím užívaného pokoje, kde vzal vlastní nůž s čepelí dlouhou 13,1 centimetru, a přibližně jednu minutu po odchodu poškozeného, když se poškozený vrátil do obývacího pokoje, směřoval k pokoji obžalovaného a dával najevo, že hodlá ve fyzickém útoku pokračovat, jej obžalovaný stojící u dveří do svého pokoje, srozuměn s tím, že jej může usmrtit, postupně a v přesněji nezjištěném časovém intervalu dvakrát bodl zmíněným nožem velkou intenzitou do trupu jednak na přední straně břicha a jednak z boku, čímž mu způsobil bodnou ránu přední stěny břicha délky tři centimetry, pronikající v hloubce přibližně pět centimetrů do dutiny břišní, jejíž bodný kanál probíhal podkožím v délce 12 centimetrů zepředu směrem dozadu, ke střední čáře těla a nahoru, přičemž v případě jen mírně odlišného sklonu bodného kanálu by došlo k zasažení a poškození ledviny včetně jejího cévního zásobení, nebo střevní kličky, případně sleziny, což by jinak vedlo k masivnímu vnitřnímu krvácení s rozvojem hemoragického šoku a ke smrti, v tomto případě však bylo zranění poškozeného, které samotné nemuselo vést k jeho úmrtí, a pooperační stav poškozeného komplikovány hnisavým zánětem břišní stěny a vmetením krevní sraženiny do plicní tepny, tedy plicní embolií, vedoucí k zástavě srdeční činnosti poškozeného, také k nezvratnému hypoxickému poškození mozku z nedostatečného okysličení, v důsledku čehož poškozený ve 13:15 hodin dne 27. 4. 2019 zemřel“.

Za to byl obviněný podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože specifikovaného ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, částku 251.074 Kč.

Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného na nezměněném skutkovém základě (viz výše) nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za to ho podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože zn. KDS s oranžovou rukojetí o celkové délce 26,5 cm, s délkou čepele 15 cm a šířkou čepele 2,5 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému znovu uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, částku 251.074 Kč. Odvolání obviněného bylo samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu poté napadli obviněný a nejvyšší státní zástupce

dovoláními

, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. tak, že dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, zatímco z podnětu relevantně a důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek vrchního soudu podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil v celém výroku o trestu,

podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265

l

odst. 1 tr. ř. vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265

l

odst. 4 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se obviněný bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. O nabídce převzetí záruky za obviněného bylo rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario tak, že se nepřijímá.

Dovolací soud tehdy přisvědčil nejvyššímu státnímu zástupci v názoru, že vrchní soud opřel své rozhodnutí obviněnému mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby o úvahy, které zcela nereflektovaly ani obecně uznávanou právní teorii ani ustálenou soudní judikaturu. Závěr, že u obviněného byly splněny veškeré obligatorní podmínky pro takový postup podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neměl za přesvědčivý. Odvolací soud po jeho výtce odůvodnil své rozhodnutí do značné míry zjednodušeně, když jako mimořádnou okolnost případu stroze zmínil pouze „psychický stav obžalovaného v době spáchání trestného činu“, který však blíže nepopsal, a dále „skutečnost, že trestný čin obžalovaného byl ze strany poškozeného zčásti vyprovokován“. Na straně druhé však neuvážil povahu a typovou závažnost trestného činu, o němž se řízení vedlo, nepřihlédl ke způsobu jeho provedení, ponechal bez povšimnutí, co bylo objektem trestné činnosti, a nezabýval se ani pohnutkou obviněného. Zhodnocení osoby pachatele a jeho dosavadního života rovněž nevěnoval patřičnou pozornost, ačkoli obecně jde o kritéria, která mají pro zodpovědné posouzení existence podmínek podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku zásadní význam. V kasačním rozhodnutí proto Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se věcí v rozsahu zrušení znovu zabýval a při úvahách o možnosti použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzovaném případě napříště věnoval mnohem větší pozornost zkoumání a podrobnému zhodnocení všech podmínek, za nichž lze k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby přistoupit, a to jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vrchní soud v Praze poté ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. , jímž za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem vraždy odsoudil podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému znovu uložil také trest propadnutí věci, konkrétně kuchyňského nože zn. KDS s oranžovou rukojetí o celkové délce 26,5 cm, s délkou čepele 15 cm a šířkou čepele 2,5 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena i povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, částku 251.074 Kč. Odvolání obviněného bylo výrokem podle § 256 tr. ř. opětovně zamítnuto jako nedůvodné.

Na posledně uvedené rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval

dovoláním

obviněný K. D. s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Zvlášť také zdůraznil, že vrchní soud nesplnil závazné pokyny, které mu Nejvyšší soud uložil v předcházejícím rozhodnutí ve věci, a už proto jsou podle jeho mínění založeny důvody dovolacího přezkumu. V dané souvislosti připomněl, že vrchní soud nedostal přímý závazný pokyn k tomu, aby mu uložil přísnější trest, jak si mylně vyložil stanovisko dovolacího senátu, nýbrž pouze k tomu, aby se pečlivěji zabýval splněním podmínek pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované věci. Možnost, aby i tak přistoupil k mimořádnému snížení trestu, mu tedy i navzdory kasaci jeho původního rozsudku nadále zůstala otevřená. Jeho povinností bylo takový postup pouze pečlivěji odůvodnit. Na to však zcela rezignoval a od uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby nakonec bez dalšího ustoupil. Namísto vlastního zhodnocení podstatných skutkových okolností případu pouze použil v písemném vyhotovení rozsudku pasáže převzaté z usnesení Nejvyššího soudu a tím ještě více zvýraznil nedostatek spočívající v ležérním odůvodňování svých rozhodnutí. Zcela tak rezignoval na významná zjištění, že poškozený, který vážil 142 kg (tedy cca dvakrát tolik), byl agresorem a iniciátorem celého konfliktu, obviněný se pouze bránil jeho útoku a zranil ho v momentě, kdy sám stál ve dveřích svého pokoje a poškozený přicházel směrem k němu. Bodl ho pouze proto, že se obával dalšího útoku z jeho strany. Rozhodně ho s nožem v ruce nepronásledoval a nesnažil se mu pomstít za předcházející fyzické napadení. Bez povšimnutí zůstala i skutečnost, že nebylo zjištěno pořadí bodných ran ani dopad útoku poškozeného na psychický stav obviněného. A konečně, vyvrácena nebyla ani obhajoba obviněného, že se poškozený mohl na nůž nabodnout sám vlastním pohybem.

Dovolatel shrnul, že napadený rozsudek „nemůže obstát z důvodu absence obecně předpokládaných kritérií na kvalitu jeho odůvodnění“, a navrhl, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v úvodu svého vyjádření v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. podotkl, že pokud v dovolání byly označeny důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněný na podporu tvrzené opodstatněnosti jejich uplatnění neuvedl zhola nic. Jeho argumentace se tudíž s obsahovým vymezením těchto důvodů zcela míjí. Označil je pouze formálně, což k případnému dovolacímu přezkumu nepostačuje. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi stanovenými v § 265f odst. 1 tr. ř. K vlastním důvodům, proč odvolací soud u obviněného nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, státní zástupce připustil, že zdůvodnění jeho rozhodnutí v tomto směru skutečně mohlo být obsáhlejší. Na straně druhé však podle jeho názoru nelze tvrdit, že by se z rozsudku nedalo vyčíst, z jakých důvodů vrchní soud dovolateli trest pod hranici zákonné trestní sazby nakonec nesnížil. Podstatné přitom je, že v posuzovaném případě jednoduše nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Minimálně nebyl dán žádný důvod k závěru, že by použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody mělo být pro pachatele nepřiměřeně přísné a že by jeho nápravy bylo možno dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Závěrem státní zástupce konstatoval, že argumentace obviněného navíc směřovala výhradně do odůvodnění napadeného rozsudku, což je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný K. D. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen trest a současně samostatným výrokem zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud dále zkoumal, zda námitky, o něž obviněný opřel své dovolání, lze podřadit pod uplatněné důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které odkázal. Přitom zjistil, že tomu tak není.

V obecné rovině je nutno zdůraznit, že prostřednictvím důvodu dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze – pokud jde o výrok o trestu – namítat pouze nesprávný hmotněprávní právní závěr o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu vymezené v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nebo podmínky pro uložení společného trestu za pokračování v trestném činu stanovené v tr. zákoníku (k těmto otázkám srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. , publikované pod č. rozh. tr.). Dovolací důvod podle tr. ř.,

který je primárně určen k nápravě vad výroku o trestu, pak v tomto ohledu postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Ani jednu z výše uvedených vad dovolatel napadenému výroku o trestu z rozsudku vrchního soudu nevytkl a relevantně ani vytýkat nemohl. Nebyl mu uložen úhrnný či souhrnný trest a ani společný trest za pokračující trestný čin, když byl odsuzován toliko za zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od deseti do osmnácti let. Pokud mu tedy odvolací soud uložil trest odnětí svobody ve výměře deseti let, tj. na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, evidentně se nejednalo o nezákonnou sankci ani co do druhu, ani co do výměry.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu současně platí, že

obviněný se v dovolání zásadně nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné trestní sazby stanovené zákonem

. Jinými slovy, pokud soud nevyužije reklamovaného moderačního oprávnění, ale trest vyměří v rámci zákonné trestní sazby, nejde o pochybení, jež by bylo možno napravit cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. Jen nesprávné použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody, které dříve v projednávané věci úspěšně ve svém dovolání namítl nejvyšší státní zástupce, může založit dovolací přezkum. Naproti tomu nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) hranice trestní sazby žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. , publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, svazek 17/2002, č. 416, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. nebo ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. aj.).

Obviněný nadto použil vesměs stejné argumenty, které vtělil již do svého prvního dovolání ve věci a s nimiž se dovolací senát již jednou vypořádal s tím, že jde o námitky skutkového charakteru, které rovněž žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají (viz str. 6 až 8 odůvodnění usnesení ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. ). Toto stanovisko nemá důvod měnit ani v nynější fázi řízení.

České republiky, základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Dovolatel je v souladu s tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení –

l

) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Ve věci obviněného K. D. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho námitky vůči uloženému trestu ve skutečnosti věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídají a proto rozhodl, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Návrh státního zástupce na odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že je nepřípustné, akceptován být nemohl, jelikož dovolání obviněného napadalo jiné rozhodnutí odvolacího soudu, než to, které dovolací soud v předchozím řízení již posuzoval, byť s podobnou argumentací. Nejvyšší soud takto rozhodl za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 1. 2021

JUDr. František Hrabec

předseda senátu