Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 3186/2019

27 Cdo 3186/2019-195

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně K. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Bytovému družstvu Pragostav, se sídlem v Praze 10, Strašnická 1397/20, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 00034843, a 2) P. V.,narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. -160, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.III. Žalobkyně a žalovaný 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále též jen „ “), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 9. 5. 2007 obsahuje všechny obligatorní náležitosti, tj. řádnou identifikaci účastníků smlouvy a bytového družstva, k němuž se převáděná členská práva a povinnosti vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a určení bezúplatnosti převodu, je plně v souladu výkladovými pravidly stanovenými v , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, a v , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. .

[5] Dovolatelkou předložená otázka, zda jsou soudy povinny „vycházet z nové judikatury i v případě, že v době zahájení příslušného řízení ‚platila‘ judikatura jiná (novou judikaturou překonaná), která danou problematiku posuzovala odlišně“ (konkrétně zda soudy v poměrech projednávané věci byly vázány závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 31/2012“), nezakládá přípustnost dovolání podle , jelikož na jejím posouzení napadené rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení nezávisí; její řešení se tudíž nemůže projevit v poměrech dovolatelky, jež byly založeny napadeným rozhodnutím (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. ).

[6] Odvolací soud totiž měl náležitosti smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 9. 5. 2007 vyžadované v R 31/2012 za splněné.

[7] Stejně tak přípustnost dovolání neotevírá otázka „zda je v rozporu s ust. , o rodině (podle kterého je dítě povinno své rodiče ctít a respektovat), jestliže se dítě soudní cestou domáhá určení, že určitý právní úkon uskutečněný rodičem je neplatný“, neboť ani její řešení se nemůže projevit v poměrech dovolatelky, jež byly založeny napadeným rozhodnutím. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na správném závěru soudu prvního stupně o existenci všech obligatorních náležitostí a platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 9. 5. 2007, nikoliv na závěru o jednání žalobkyně v rozporu s zákona o rodině.

[8] Ani námitka dovolatelky, podle níž soudy odmítly provést (jiné) důkazy, které by mohly dokazovanou skutečnost (bezúplatnost předmětné smlouvy) prokázat, s odůvodněním, že „dokazovaná skutečnost je dostatečně prokázána účastnickou výpovědí“, přípustnost dovolání nezakládá.

[9] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z věty druhé , jakož i z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. ). Soudy přitom řádně odůvodnily, proč dokazovanou skutečnost nebylo možno prokázat jinak ( ), než účastnickou výpovědí žalovaného 2), proč neshledaly potřebu dalšího dokazování a proč zjištěný skutkový stav považovaly za dostatečný.

[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 28. 1. 2021

JUDr. Marek Doležal předseda senátu