Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 390/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Farmes, spol. s r.o., se sídlem Radonice, Vinořská 254, IČ: 27902668, Ing. Stanislava Němce a Ing. Hany Němcové, zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Praha 8, Peckova 9, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. -12, a ze dne 26. 11. 2014, č. j. -153, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, č. j. -134, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen " ").

Rozsudkem ze dne 21. 10. 2013 č. j. -134 Krajský soud v Praze - poté, co jeho předchozí (měnící) rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou tamní žalobkyni 285 000 Kč s příslušenstvím z titulu sjednané smluvní pokuty, protože nesplnili včas v kupní smlouvě dohodnutou povinnost podat příslušnému katastrálnímu úřadu žádost o výmaz zástavního práva k převáděným nemovitostem. Rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. 11. 2014 č. j. -153 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů ve věci samé zamítl a v rozsahu nákladového výroku je odmítl.

Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu - za prvé - že "hrubě překročil své pravomoci, když svým v pořadí prvním rozsudkem rozhodoval i o skutkovém posouzení věci", za druhé, že zatížil "své rozhodování nepřezkoumatelností", neboť jeho dvě ve věci vydaná rozhodnutí jsou navzájem "hrubě rozporná", a - za třetí - že bylo jejich právo na spravedlivý proces zasaženo tím, že se obecné soudy nevypořádaly s jejich námitkou, že povinnost, s níž byla spojena smluvní pokuta, naopak včas splnili tím, že do podatelny doručili u "týkající se parcel p. č. st. X1 a p. č. X2".

Takto formulovaným námitkám by v případě jejich oprávněnosti potenciál zásahu do ústavně chráněného práva na spravedlivý proces zřejmě nebylo možné upřít; oprávněné - v rovině ústavněprávní - však nejsou.

Stěžovatelům je namístě připomenout, že vzhledem k postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ( y) není samo o sobě významné, je-li napadenému soudnímu rozhodnutí vytýkaná věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 y, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu; jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelům dostalo náležitého postavení účastníků řízení, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelé oponují, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jimi vytýkaných nedostatků ve specifikovaných procesních aspektech obecnými soudy vedeného řízení.

Novelou , provedenou , bylo jeho ustanovení doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení , jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené se uplatní i v dané věci.

Co do první a druhé námitky postačí odkázat na přechodná ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odkud se podává, že pro dovolací soud byla - pro jeho první rozhodnutí - k aplikaci úprava dovolacího řízení podle ve znění účinném do 31. 12. 2012; ta zahrnovala pro situace přípustného dovolání podle jeho ustanovení , tj. když odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, i coby způsobilý dovolací důvod námitku, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). "Skutkový přezkum", řečeno slovy stěžovatelů, tedy tehdy - oproti jejich mínění - možný byl, na rozdíl od úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013, podle které dovolací soud (opět správně) rozhodoval ve svém druhém rozsudku, jež umožňovala namítat toliko nesprávnost právního posouzení věci (srov. ).

O porušení zásady "enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí" (dle stěžovatelů) či vzájemné "hrubé rozpornosti" obou rozhodnutí Nejvyššího soudu (jak stěžovatelé tvrdí rovněž), jakož i jimi dovozovaných porušení y a y, proto nemůže být řeč.

Podobné platí i ohledně třetí stěžovateli uplatněné námitky, neboť tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s jejich skutkovou verzí o předložení žádosti katastrálnímu úřadu o výmaz zástavního práva, věcně neobstojí. Je tomu totiž zcela naopak; ve všech rozhodnutích, které soudy postupně přijaly, totiž nešlo o nic jiného, a okolnost, že (s výjimkou prvního rozhodnutí odvolacího soudu) tuto verzi nepřijaly, sama o sobě kolizi s y nezakládá, jestliže k odlišným závěrům dospěly na obšírně argumentované a logicky akceptovatelné základně. Názor, z nějž vychází výsledek sporu, že potvrzení katastrálního úřadu na ě, již si stěžovatelé vzali jako doklad zpět, předložení y shodného obsahu (v konkrétně zjištěném skutkovém kontextu) definitivně nedokládá, obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, a není pochyb, že jej lze uspokojivě zastávat (jak se podává zejména z prvního rozhodnutí dovolacího soudu a následného rozhodnutí soudu odvolacího). Za těchto okolností ovšem nelze dovodit, že by výsledek řízení - ve vztahu k této námitce - byl založen nikoli "stanoveným způsobem" (viz shora), jak odpovídá stěžovateli dovolávanému y; o exces z procesních standardů občanskoprávního řízení nejde, a to očividně.

Odmítnutí ústavní stížnosti podle shora vyloženého ustanovení je tak odůvodněno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu