Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3358/2020

21 Cdo 3358/2020-204

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně T. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí č. 125/16, proti žalovanéV. s. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova č. 103/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. března 2020 č. j. -179, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 3. 2020 č. j. -179 není přípustné podle ustanovení , neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Takovou otázku dovolatelka k řešení dovolacímu soudu nepředkládá, namítá-li (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. ), že s ohledem na „zásadní změnu právního hodnocení celé věci odvolacím soudem“ napadené rozhodnutí „naplňuje znaky tzv. překvapivého rozhodnutí“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení , ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům řízení svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. , uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). O takový případ překvapivého rozhodnutí se v projednávané věci nejedná. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovozovat z toho, že odvolací soud na základě odlišného závěru o skutkovém stavu věci dospěl též k odlišnému právnímu závěru o intenzitě porušení pracovních povinností, jehož se žalobkyně neomluveným zameškáním práce dopustila; změna skutkového a právního závěru byla totiž předvídatelná s ohledem na předchozí postup odvolacího soudu, který z podstatné části zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně (zejména výslechem žalobkyně, jednatelů žalované C. a M. a svědků S. a K.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení o. s. ř nemohou založit ani další námitky dovolatelky, jimiž rovněž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem [namítá-li, že odvolací soud „v rozporu s provedeným dokazováním (…) přikládá chování žalobkyně zcela odlišný význam, než který je z provedeného dokazování zřejmý“] a předkládá-li vlastní verzi skutkového stavu (že se žalobkyně přes výzvu zaměstnavatele nedostavila dne 16. 5. 2017 a ani následujícího dne do zaměstnání „o své vlastní vůli bez jakékoliv relevantní omluvy“) ve prospěch svého – od odvolacího soudu opačného – právního posouzení věci (že „následnou výpověď zaměstnavatele je možné považovat za zcela oprávněnou“).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán důvodem vymezeným v dovolání (srov. větu první ), a proto při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Závěr odvolacího soudu (na němž je napadené rozhodnutí založeno) o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23. 5. 2017 je neplatné, neboť za okolností, jaké nastaly [kdy z projevu jednatelů žalované, kteří – „ač snad dne 9. 5. 2017 nesdělili žalobkyni, že s ní okamžitě končí pracovní poměr“ – dávali žalobkyni „nepochybně najevo“, že s jejím dalším zaměstnáváním „(přinejmenším na pozici účetní) již nepočítají a nehodlají žalobkyni nadále tuto práci přidělovat“, žalobkyně „nemohla seznat, že od 16. 5. 2017 má nadále pokračovat ve výkonu práce účetní“, a kdy žalovaná (v rozporu se základními zásadami, na nichž stojí ) přes její předchozí žádost „žalobkyni ani po 16. 5. 2017 nevyzvala k nástupu do práce a pouze vyčkala několika dní, aby, jak uvedl jednatel žalované, se nemuseli tahat po soudech a bylo možno ukončit pracovní poměr žalobkyně z důvodu její absence v práci“], nelze porušení povinností žalobkyně spočívající v neomluveném zameškání práce v období od 16. 5. 2017 do 23. 5. 2017 považovat za „natolik závažné“, aby byl odůvodněn závěr, že po žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala do konce výpovědní doby, žalovaná v dovolání nezpochybňuje.

Ostatně uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. při obdobné právní úpravě v předchozím právní názory uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. , uveřejněném v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. , uveřejněném pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. , uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že k okamžitému zrušení pracovního poměru může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby].

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 1. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu