Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3778/14

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Lebánka a Jana Lebánka, oba zastoupeni Mgr. Ing. Jaroslavem Cvachovcem, advokátem se sídlem Bartákova 26/1117, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 2. 9. 2014, č. j. -168, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti

1. Stěžovatelé se ústavní stížnosti domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, konkrétně výroků pod body II., III., IV., kterými bylo rozhodnuto o povinnosti zaplacení náhrady nákladů řízení s tvrzením, že napadenými výroky bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z d (dále jen " "). Stěžovatelé taktéž poukázali na rozpor napadeného rozhodnutí s y, dle něhož má každý právo vlastnit majetek.

2. Stěžovatelé shledávají porušení práva na spravedlivý proces v uložení povinnosti uhradit náklady řízení dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ačkoli existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající zejména v probíhajícím trestním stíhání žalovaného, jenž se měl dopustit trestné činnosti vůči stěžovatelům, k těmto důvodům nebylo přihlédnuto. Krajský soud tak pochybil, neboť nerozhodl o moderaci nákladů a neaplikoval ustanovení , jež slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti dikce zákona. Porušení práva vlastnit majetek spatřují stěžovatelé v důsledku, který byl způsoben postupem krajského soudu. Napadené rozhodnutí již nabylo právní moci a stěžovatelé tak byli nuceni náhrady nákladů řízení uhradit.

3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti dle a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelé totiž podali dne 9. 12. 2014 proti meritu věci rozsudku odvolacího soudu dovolání.

4. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje ( ). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje. Po stránce materiální je Ústavní soud oprávněn zasahovat až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny samy protiústavní stav napravit.

5. Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat napadené výroky o nákladech řízení sám o sobě, nicméně za stávající procesní situace není možno považovat rozhodnutí krajského soudu za konečné. Úspěch žalobců v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických nákladových výroků ( věta druhá ). Pokud by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelů, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Ústavní stížností napadené výroky o nákladech řízení jsou totiž těsně spjaty s rozhodnutím o meritu věci. Ústavní soud konstatuje, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu .

6. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítnout.

7. Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost (pozdější) ústavní stížnosti stěžovatelům není dotčena. Bude-li posléze dovolání odmítnuto, běží jim nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je. V případě nové ústavní stížnosti budou moci brojit nejen proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale rovněž i soudu krajského, včetně výroku o nákladech řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka