Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 983/15

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -36 ze dne 8. 1. 2015 a usnesení Okresního soudu v Nymburce sp. zn. ze dne 10. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 2. 4. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v d (dále jen ""). Stěžovatel se dále odvolává i na y a na písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Nymburce bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudků Okresního soudu v České Lípě sp. zn. ze dne 15. 7. 2008 v trvání 4 let a sp. zn. ze dne 8. 12. 2009 v trvání 6 roků zamítá. Stěžovatelova stížnost proti tomuto usnesení byla projednána Krajským soudem v Praze a napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byla zamítnuta.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, neboť v jeho neprospěch porušily y, y, zakotvující zásadu zásada ústnosti a bezprostřednosti, a dále písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Soud prvního stupně totiž rozhodl ve veřejném zasedání konaném prostřednictvím videokonference a soud druhého stupně rozhodl v neveřejném zasedání. Stěžovatel tak namítá, že neměl možnost vystupovat před soudem osobně, neboť žádného z členů senátu soudu prvního a druhého stupně nikdy osobně neviděl, a neměl tak možnost oslovit soud bezprostředně. Rovněž v Úmluvě je zakotveno právo stěžovatele obhajovat se před soudem osobně; což podle stěžovatele není zaručeno v případě videokonference. Stěžovatel dále uvádí, že skutková zjištění, na kterých soudy prvního a druhého stupně postavily své závěry, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Stěžovatel poukazuje na to, že doložil soudu příslib zaměstnání od společnosti Bombardier Transportation Czech Republic, a.s., což je světový výrobce dopravních letadel. Ani příslib družky stěžovatele, že v případě propuštění z výkonu trestu odnětí svobody má stěžovatel zajištěné bydlení, nebyl pro soudy důkazem, že stěžovatel má zachovalé rodinné zázemí a že by tak v případě podmíněného propuštění z výkonu trestu měl zajištěné zázemí a nemusel by se kvůli obživě uchylovat k páchání trestné činnosti.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.

6. Pokud stěžovatel argumentuje, že bylo porušeno jeho právo osobně předstoupit před soud, pak s tímto závěrem Ústavní soud nemůže souhlasit. Je pravdou, že Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Nicméně tento závěr neznamená, že by snad Ústavní soud shledával neústavním využití technických možností, které soudům pro naplnění tohoto důležitého práva dává trestní řád. Právě využití videokonferencí umožňuje v zákonem stanovených případech spojit efektivitu a hospodárnost soudního jednání se zachováním práva účastníka řízení vystoupit před soudem, komunikovat s ním a osobně se obhajovat.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu