Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 495/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Jana Schöttnera a MUDr. Jany Schöttnerové, obou zastoupených Mgr. Martinem Novotným, advokátem, se sídlem Jakubská 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. -137, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. -108, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2011, č. j. -86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 a článku 37 d, v článku 1 odst. 1 y, a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2011, č. j. -86, bylo stěžovatelům uloženo, aby žalobci JUDr. Petrovi Pasternakovi, advokátovi se sídlem Jáchymova 3/63, Praha 1 (dále jen "žalobce"), zaplatili společně a nerozdílně částku 1 696 560 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených plateb za služby poskytované žalobcem stěžovatelům na základě smlouvy o právní pomoci ze dne 7. 4. 1994. Rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. -108, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelům nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně i náklady odvolacího řízení. Proti výroku o nákladech řízení podali stěžovatelé dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že sjednaná odměna byla z jejich strany v plné výši uhrazena, avšak vzhledem ke skutečnosti, že nikdy po žalobci nepožadovali písemné potvrzení, protože mu zcela důvěřovali, nebyli schopni v tomto směru unést důkazní břemeno. Právo stěžovatelů na spravedlivý proces bylo dle jejich názoru narušeno tím, že Obvodní soud pro Prahu 7 ani Městský soud v Praze neprovedly stěžovateli navržený důkaz daňovým přiznáním žalobce, které muselo přinést pravdivý obraz o příjmech žalobce v předmětném období. Stejně tak se dle stěžovatelů obecné soudy nevypořádaly s rozporem v tvrzení žalobce, který ve své účastnické výpovědi uvedl, že mu údajně nezaplacené odměny nechyběly, přesto si od stěžovatelů vzal půjčku a následně ji započetl vůči pohledávce z nezaplacené odměny. Stěžovatelé se taktéž domnívají, že soudy neposoudily výše popsanou situaci správně, když nedošlo z jejich strany k zohlednění skutečnosti, že stěžovatelé byli ve smluvním vztahu slabší smluvní stranou, a to především proto, že byli na rozdíl od žalobce osobami práva neznalými. Jednoznačný zásah do svých práv pak stěžovatelé spatřují v rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, pokud jde o náklady řízení, respektive aplikaci .

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud z níže uvedených důvodů k závěru, že návrh stěžovatelů je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

5. Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv ústavně relevantní tvrzení. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012

sp. zn.

a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

6. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nebyla přípustnost dovolání podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") dána již proto, že napadený výrok, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé, a také ustanovení , a přípustnost dovolání v dané věci rovněž nezakládají, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými případy.

7. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že právní úprava dovolání doznala s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím , kterým se mění Na rozdíl od současné právní úpravy před nabytím účinnosti citovaného zákona bylo dovolání ve smyslu přípustné pouze proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé (mimo případů uvedených v , a ), nikoli tedy proti výroku o nákladech řízení.

8. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech řízení bylo možno označit za svévolný či excesivní, neboť Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel z tehdy platného práva v souladu s y a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.

9. Ústavní soud tedy ohledně části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. -137, nemohl dojít k jinému závěru, než že je návrh stěžovatelů v této části zjevně neopodstatněný, neboť k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu nedošlo. Na výše uvedeném nic nemění ani (byť alarmující) skutečnost, že dovolací soud vypravil citované usnesení k doručení skutečně až dva roky po svém rozhodnutí ve věci.

10. Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. -108 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2011, č. j. -86, v tomto rozsahu je ústavní stížnost podána opožděně.

11. Podle ustanovení je ústavní stížnost možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V projednávané věci přitom není možné odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti od data doručení usnesení dovolacího soudu, neboť stěžovatelé uvedené rozsudky ve věci samé dovoláním nenapadli - dovolání směřovalo pouze do výroku o nákladech řízení. Jinými slovy, vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelé podali dovolání pouze ohledně nákladů řízení, je nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti, pokud jde o věc samou, odvíjet od data doručení rozsudku odvolacího soudu, tedy ode dne 18. 6. 2012. Je proto zřejmé, že pokud byla ústavní stížnost sepsána 12. 2. 2015 a doručena Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2015 (údaj o předání k poštovní přepravě na obálce nelze dohledat), stalo se tak po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části podle ustanovení odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání uvedeným zákonem.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. -137, jako návrh zjevně neopodstatněný podle , v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. -108 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2011, č. j. -86, jako návrh opožděný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu