Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3433/2020

21 Cdo 3433/2020-226

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce D. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru č. 58/47, proti žalovanému M. V., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Jaroměři, nám. Československé armády č. 51, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2020, č. j. -202, t a k t o:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2020, č. j. -202, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr (shodný se soudem prvního stupně), že žaloba, aby soud nahradil projev vůle žalovaného spočívající v souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod spisovou značkou , kterým je vozidlo tovární značky XY, VIN XY, registrované dne 14. 9. 2017 na jméno D. K., je důvodná, neboť žalobce nabyl předmětné vozidlo do svého vlastnictví podle ustanovení , a proto mu svědčí právo na vydání tohoto vozidla ze soudní úschovy] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolací soud ve své standardní judikatuře dovodil, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. ). Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. ). Oprávněná držba se však nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. ). S těmito závěry není napadené rozhodnutí rozporné.

Posouzení otázky, zda byl kupující (žalobce) v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že „J. Š. je oprávněn mu auto prodat“, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, kterou dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v však úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem nelze (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. Nejvyššího souduze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ). Sama skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. ). Způsob hodnocení důkazů může dovolací soud přezkoumat jen v případě, že hodnotící úvahy soudu jsou zjevně nepřiměřené, v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností, avšak jen v případě jinak přípustného dovolání. Tak tomu ale v této věci není.

Odvolací soud při úvaze, „zda žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu“ ve smyslu ustanovení , přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem na straně obou účastníků; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.

Namítá-li dovolatel – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. (správně , nebo ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. (v nichž soudy řešily otázku nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě ustanovení , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013) - že odvolací soud rozhodl „odchylně od ustálené praxe dovolacího soudu“, přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu je (ve vztahu k posouzení otázky dobré víry nabyvatele o tom, že se stal na základě sjednané smlouvy vlastníkem věci) v souladu s právním závěrem v těchto rozhodnutích přijatým; soudy navíc však v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 12. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu