Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3234/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ivana Mikšánka, právně zastoupeného JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem náměstí Minoritů 13, 794 01 Krnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014 č. j. -188 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2013 č. j. -123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, ve svém úhrnu splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen " ") a tamtéž citovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Návrh na zrušení soudních rozhodnutí stěžovatel odůvodňuje tím, že jimi byly porušeny ústavní garance vlastnického práva zaručené ustanovením d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces, konkrétně jeho dílčí práva garantovaná ustanoveními a odst. 2 y.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Dne 19. 10. 2012 byla na stěžovatele podána vedlejší účastnicí žaloba na zaplacení částky 1.005.000,- Kč (po částečném zpětvzetí se jednalo o částku 915.000 Kč). Tyto peníze poskytla vedlejší účastnice stěžovateli na provozování obchodu se zahradními potřebami a jako protiplnění si vymínila, že až půjde stěžovatel do důchodu, převede obchod na její dceru. K převodu však nikdy nedošlo a činnost obchodu byla následně ukončena. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 5. 2013 č. j. -102 žalobu v celém rozsahu zamítl. Okresní soud uvedl, že vedlejší účastnice plnila ze smlouvy, a proto nemá právo na vrácení specifikované částky. Odvolání vedlejší účastnice ústavní stížností napadeným rozhodnutím částečně vyhověl a částečně změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit jí částku 705.000 Kč. V dalších meritorních částech rozsudek okresního soudu potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že mezi účastníky došlo k uzavření tzv. nepojmenované smlouvy, přičemž stěžovatel nesplnil svůj závazek převést obchod, a protože tuto povinnost již nelze splnit (plnění se stalo nemožným, neboť obchod zanikl), stěžovatel se tím bezdůvodně obohatil.

Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel řádně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a (dále jen " "). Nejvyšší soud v odůvodnění vysvětlil, proč má za to, že postupoval správně a vypořádal se s námitkami uvedenými v dovolání, včetně nově namítaného promlčení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nevycházel z řádně objasněného skutkového stavu a pominul i tu skutečnost, že nemožnost plnění stěžovatele zapříčinila svým jednáním sama vedlejší účastnice. Stěžovatel se dále věnuje námitce promlčení, kterou vznesl v dovolacím řízení, a kterou se Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že se jednalo o nově uplatněnou skutečnost, nemohl ve smyslu ustanovení zabývat. Podle názoru stěžovatele však k jejímu dřívějšímu uplatnění nedošlo, neboť nebyl právně zastoupen, a i kdyby byl, nemusel by ji uplatnit, neboť o změně právní kvalifikace, a tedy o relevanci této námitky, se dozvěděl až z rozhodnutí soudu. podle jeho názoru nijak změnu právního hodnocení neavizoval a jeho rozhodnutí tak bylo zcela nepředvídatelné a, jak stěžovatel dále uvádí, také nepřezkoumatelné. Stěžovatel se na základě těchto skutečností domnívá, že , a následně i Nejvyšší soud, při svém rozhodování pochybil a zasáhl do jeho shora uvedených základních práv.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud posoudil ústavní stížností napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu a neshledal jakýkoli důvod, který by jej opravňoval k zásahu navrhovaného stěžovatelem. Stěžovatel napadá především rozhodnutí krajského soudu jako nepředvídatelné, neboť nečekanou změnou právní kvalifikace mu vůbec neumožnil vznést námitku promlčení. Stěžovatel připouští, že pokud by byl adekvátně zastoupen, mohl postupovat obezřetněji a tyto možné důsledky lépe předvídat. Při posuzování případu vzal Ústavní soud v úvahu, že se jednalo o civilní řízení, ve kterém byla uplatňována práva soukromé povahy. Bylo tedy na účastnících, včetně stěžovatele, aby volili své kroky, případně celou strategii vedení řízení. Bylo také na stěžovateli vypořádat se s relevantním právním hodnocením posuzovaného případu, včetně toho, zda se spolehne pouze na sebe, nebo si zvolí profesionální právní pomoc. Ústavní soud proto shledal, že právní hodnocení, které provedl a následně ve svém odůvodnění potvrdil Nejvyšší soud, nevykazuje vady, které by představovaly zásah do tvrzených základních práv stěžovatele, včetně jím namítaného práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud připomíná, že z ustanovení vyplývá, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. v tomto případě vycházel ze zjištěného skutkového stavu, kterým dostatečně podložil své závěry, což konstatoval i Nejvyšší soud. Odlišné právní posouzení odvolacího - krajského - soudu, není samo o sobě v rozporu s procesními pravidly a tím pádem v rozporu s právem na řádný proces (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 12. 2014 - rozhodnutí je dostupné na http:/nalus.usoud.cz).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu