Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 829/2019

23 Cdo 829/2019-397

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Elektrobazar s. r. o.,se sídlem v Ostravě, Novoveská 535/7, PSČ 709 00, IČO 25866885, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalované ELEKTROWIN a.s., se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60, PSČ 140 00, IČO 27257843, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 22 208 878 Kč s příslušenstvím, o odměnu ustanoveného advokáta za zastupování žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání zástupce žalobkyně JUDr. Martina Uzsáka, LL.M., zastoupeného Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2018, č. j. -336, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2016, č. j. -152, přiznal JUDr. Martinu Uzsákovi, LL.M., jako soudem ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu za zastupování ve výši 19 239 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 1 924 Kč (výrok pod bodem II).

K odvolání zástupce žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2018, č. j. -336, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal zástupce žalobkyně (dále také jen „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně na vyřešení otázky, která by měla být vyřešena jinak. Konkrétně předkládá otázku aplikace ustanovení a odst. 2 , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „ “), při určování výše odměny ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle Namítá, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na aplikaci předmětných ustanovení podzákonného předpisu, ačkoliv jsou dle jeho názoru zřejmě v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Uvádí, že ustanovení advokátního tarifu nahradilo dřívější ustanovení advokátního tarifu, které snižovalo odměnu advokáta ve zde uvedených věcech o 10 %. Trvání této úpravy mělo být dle politických prohlášení omezeno na jeden rok, zůstala však v platnosti až do konce roku 2010. Ustanovení advokátního tarifu přitom bylo do tohoto předpisu začleněno , která nabyla účinnosti dne 1. 10. 1997, přičemž důvodem tohoto právního předpisu byla reakce českého státu na škody způsobené povodněmi a solidarita České advokátní komory vzhledem k nepředvídatelným a značným výdajům státu v souvislosti se škodami vzniklými v důsledku povodní. Dovolatel však namítá, že v současné době nemá advokátního tarifu žádné opodstatnění a zasahuje do ústavně zaručených práv advokáta, v širším smyslu pak i do práv účastníka řízení na řádnou obhajobu a spravedlivý proces. Výše odměny advokáta jako ustanoveného zástupce je bezdůvodně limitována, ačkoliv v případě jeho pochybení výše případné náhrady škody limitována není, vzniká tedy značná disproporce mezi odpovědností advokáta a odměnou přiznávanou na základě dotčených ustanovení advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v projednávané věci postavily svá rozhodnutí na aplikaci ustanovení rozporných s ústavním pořádkem České republiky, je tedy jejich právní posouzení nesprávné, přičemž dovolatel byl dle svého tvrzení těmito rozhodnutími zkrácen o odměnu odpovídající částce 175 038,60 Kč.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání zástupce žalobkyně rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první článek II bod 2 ).

Nejvyšší soud úvodem podotýká, že z obsahu dovolání se podává, že dovolání JUDr. Martina Uzsáka, LL.M. směřuje proti shora označenému usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto odměně JUDr. Martina Uzsáka, LL.M., jako soudem ustanoveného zástupce žalobkyně. Usnesením odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínek podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. , vyslovil, že v soudní praxi se ustanovení § 12a advokátního tarifu uplatňuje i v případech, kdy se tarifní hodnota odvozuje od výše peněžitého plnění, jehož se úkon právní služby týká; zejména tam je totiž opodstatněna limitace sazby za úkon právní služby částkou 5 000 Kč, neboť zde jinak hodnota odměny za úkon standardně lineárně roste spolu s hodnotou sporu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu – mj. na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. , z jehož odůvodnění vyplývá zejména důraz na legitimní očekávání, že odměna právního zástupce bude vypočtena na základě platných právních předpisů. V návaznosti na tyto závěry pak Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 12a advokátního tarifu je platnou součástí právního řádu a právě tím požadovaným pravidlem pro určení odměny právního zástupce, což respektoval i Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. . Znění tohoto ustanovení je přitom poměrně jednoznačné a nedává příliš prostoru pro pochybnosti o jeho smyslu.

Tyto závěry dopadají i na nyní projednávanou věc, kdy dovolatel brojí proti aplikaci ustanovení § 12a advokátního tarifu při určení výše odměny za zastupování žalobkyně v občanském soudním řízení, přičemž se i zde jedná o případ, kdy byla tarifní hodnota odvozována od výše peněžitého plnění, jehož se úkony právní služby týkaly.

Ve vztahu k argumentaci dovolatele týkající se namítané protiústavnosti § 12a advokátního tarifu lze dále poukázat na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , kterým odmítl ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení § 12a odst. 1 advokátního tarifu, přičemž zde konstatoval, že předmětné ustanovení nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem České republiky, případně se zákonem. Doplnil dále, že odpadnutí důvodů vedoucích ke vzniku právní normy, případně změna společenské situace, nejsou samy o sobě dostatečnými důvody k vyslovení protiústavnosti ustanovení normativní povahy. Mohou to být důvody ospravedlňující normotvůrce k jejich revizi či ke změně právní úpravy, ale nejsou důvodem k realizaci pravomoci svěřené Ústavnímu soudu ustanovením písm. b) y. Na tyto závěry přitom Ústavní soud odkázal rovněž ve svém usnesení ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. , kterým odmítl ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení advokátního tarifu.

K otázce ústavnosti dotčeného ustanovení se Ústavní soud stručně vyjádřil rovněž v usnesení ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. , kde poznamenal, že nepovažuje ustanovení § 12a advokátního tarifu bez dalšího za protiústavní. Vyšel přitom z již dříve formulovaného názoru (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. ), že na výkon advokacie nelze nahlížet jen jako na způsob obživy, ale že jde rovněž o službu společnosti. Ta může být v některých případech vykonávána za sníženou odměnu nebo dokonce bez nároku na odměnu.

Odvolací soud se tedy při řešení otázky aplikace ustanovení § 12a advokátního tarifu při určení výše odměny ustanoveného zástupce za zastupování žalobkyně neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ani od judikatury Ústavního soudu.

Nejvyšší soud dále uzavírá, že neshledává důvody, jež by svědčily ve prospěch odchýlení se od jeho stávající judikatury v nyní projednávané věci.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání zástupce žalobkyně podle odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu