Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3465/2020

28 Cdo 3465/2020-91

USNESENÍ

Česká republika – Státní pozemkový úřad

, IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. -76, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ):

Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. -62, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 1352/262 v k. ú. Řepy s tím, že rozhodnutím soudu má být nahrazen výrok II. rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 12. května 2015, č. j. SPU 259871/2015 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. -76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předpoklady přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda nepřipuštění změny žaloby soudem prvního stupně v restituční věci podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon o majetkovém vyrovnání“), kterou se žalobce in eventum domáhal uspokojení svého restitučního nároku v menším rozsahu oproti původnímu návrhu, je porušením zásady ex favore restitutionis.

Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění podmínek podle , ve lhůtě podle Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustným ( ).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tvrdí-li žalobce, že měla být připuštěna jím za řízení (při jednání soudu prvního stupně) navržená změna žaloby (kdy o tomto jeho návrhu – negativně – rozhodl soud prvního stupně samostatným usnesením při jednání) a následně mělo být (správně) rozhodováno o in eventum nově uplatněném nároku na vydání toliko části předmětné nemovitosti (pouze té části předmětného pozemku, na níž bude stavba umístěna pod povrchem), lze především odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jíž byl vyjádřen názor, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští ( ), znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 139 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. ; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu

http://nsoud.cz

). Nepřipuštěním změny žaloby tedy žalobce nemůže být závažným způsobem poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (kdy i v případě změněného návrhu nastávají hmotněprávní účinky návrhu dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu, a nikoli např. dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. ).

Samotná otázka, měl-li soud prvního stupně připustit změnu žaloby učiněnou žalobcem při jednání soudu prvního stupně dne 12. 3. 2019, není v této věci způsobilá založit přípustnost dovolání ani při zohlednění závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. , přístupného, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz

), s nímž (stejně tak jako s další judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k řešení této otázky) odvolacím soudem v dané věci přijaté závěry nekolidují v situaci, kdy celé řízení před Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro hlavní město Prahu bylo vedeno ve vztahu k pozemku jako celku, přičemž jedinou spornou otázkou mezi účastníky řízení byla otázka překážky vydání pozemku (jako celku) ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání, teprve v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce doplnil svá skutková tvrzení v tom směru, že dopravní stavba, která měla bránit vydání předmětného pozemku (jako celku), tj. Břevnovská radiála, má být podle „současných informací“ vedena nikoli po povrchu, nýbrž převážně tunely, a v tomto rozsahu (nad dopravní stavbou) by žalobce pozemek mohl využívat, k čemuž bylo před soudem prvního stupně až na druhém jednání ve věci samé (dne 12. 3. 2019) navrhováno poskytnutí dodatečné lhůty – mimo jiné – pro další doplnění dokazování. Okolnost, že změnou žaloby se žalobce svého restitučního nároku domáhal in eventum v menším rozsahu oproti původní žalobě, za tohoto stavu není podstatná, neboť se k ní – podle samotného žalobce – vázala potřeba dalších skutkových zjištění.

Nepřipuštění navržené změny žaloby hlediskům, jež jsou pro rozhodování o připuštění změny žaloby relevantní, tedy se zřetelem zejména k principu hospodárnosti řízení, při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. ; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod poř. č. 22, svazek 18, ročník 2000), vyhovuje. Především z rozsudku soudu prvního stupně – coby součást rekapitulace doplnění skutkových tvrzení v průběhu řízení před soudem (bod 8. rozsudku soudu prvního stupně) a součást rekapitulace dokazování ve vztahu k pozemku jako celku (body 9. – 15. rozsudku soudu prvního stupně), aniž by otázka vedení části stavby pod povrchem byla předtím předmětem podrobnějšího dokazování, přičemž teprve v průběhu řízení před soudem prvního stupně (při druhém jednání soudu) žalobce v souvislosti s požadavkem na změnu žaloby žádal o poskytnutí dodatečné lhůty pro bližší specifikaci nově uplatněného eventuálního petitu a pro doložení oddělení příslušné části pozemku geometrickým plánem, případně jiného vyznačení – přijaté závěry ohledně nevyužitelnosti výsledků dosavadního řízení pro řízení o změněném návrhu vyplývají, a tedy postup soudů nižších stupňů jako celku (i přes strohost vyjádření odvolacího soudu k této otázce v napadeném rozsudku) vyhovuje i požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. , ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. ).

Obdobné závěry – ve vztahu ke změně žaloby právě v řízení o vydání věci podle zákona o majetkovém vyrovnání –

byly přitom přijaty např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. .

Dovolává-li se žalobce připuštění změny žaloby s odkazem na zásadu ex favore (in favorem) restitutionis (§ 18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání; plenární nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ), pak tak nečiní přiléhavě. Tato zásada je interpretační direktivou v poměrech nejasného, neurčitého, či obtížně vyložitelného ustanovení restitučního předpisu a nikoli všeobjímajícím postulátem pro procesní postup soudu (k limitům uplatnění této zásady srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. ). Tato zásada není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020

sp. zn.

); toto vodítko se tedy vztahuje k aplikaci příslušného restitučního zákona (tedy i zákona o majetkovém vyrovnání) s ohledem na jeho účel, historii vzniku, systematiku či ústavní principy (srov. také plenární nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. ), nikoli bez dalšího k otázce splnění procesních podmínek plynoucích z pro připuštění změny žaloby.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalobcem předestíraný předpoklad přípustnosti podaného dovolání naplněn nebyl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o , větu první, , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy dalšímu účastníkovi žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu