Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3257/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem, se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. -24, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2014, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. -24 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle , odst. 3 písm. e) .

Stěžovatel nejprve prohlašuje, že se cítí nevinen, a připomíná, že i když se nepodaří prokázat vinu tomu, kdo byl nějakou osobou obviněn, neznamená to ještě, že obvinění bylo křivé, a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného.

Dále pak vyslovuje nesouhlas s tím, že ve věci došlo k aplikaci § 264 odst. 1 trestního řádu, podle kterého dal odvolací soud závazné pokyny soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že toto ustanovení je již samo o sobě protiústavní a rozporné s nezávislostí soudce při výkonu jeho funkce, kdy soudce má být vázán toliko zákonem a nikoli právními názory, se kterými nesouhlasí.

Stěžovatel také není spokojen s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním, kdy se domnívá, že odůvodnění jeho usnesení je příliš obecné.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a 91 y [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud jde o poukaz stěžovatele na to, že byl městským soudem obžaloby nejprve zproštěn, a že následně městský soud rozhodoval za situace, kdy byl vázán pokyny druhostupňového soudu, k takovéto situaci ve věci skutečně došlo, nicméně stalo se tak v rámci zákonem upraveného postupu. Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází v souladu s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě z principu dvojinstančnosti. Odvolací soud je tak oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a nařídit mu provést úkony a doplnění, což je soud prvého stupně povinen respektovat (§ 264 odst. 1 trestního řádu). Se stěžovatelovým názorem, že soudy by neměly být vázány právními názory soudů vyššího stupně, lze stěží souhlasit, když v takovém případě by celá hierarchie soudní soustavy ztratila smysl, stala se nefunkční a ve svém důsledku by veškeré právní věci musely být rozhodovány toliko jednostupňově, což zjevně nelze akceptovat. K projednávané věci nutno dodat, že odvolací soud své závěry a úvahy ve svých rozhodnutích podrobně a přesvědčivě vyložil.

Co se týče stěžovatelovy kritiky odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, nutno přiznat, že je vskutku dosti obecné, nicméně Ústavní soud ani v tomto směru neshledává pochybení, pro které by bylo na místě ústavní stížnosti vyhovět. Rozsah tohoto odůvodnění nutno hodnotit ve světle toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není určen k přezkumu skutkových zjištění.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu