Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2598/2020

28 Cdo 2598/2020-240

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně N. L., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, za účasti Pojišťovny Patricie a. s., IČ 61859869, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené Mgr. Robertem Němcem LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 2/26, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra o zaplacení 45 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2020, č. j. -202, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. -202, potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2019, č. j. -166, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1034/2017-11, vůči němuž směřující námitky byly zamítnuty rozhodnutím finančního arbitra ze dne 12. 7. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1034/2017-15, výrokem ukládajícím účastnici řízení Pojišťovně Patricie a. s. zaplatit žalobkyni částku 45 046 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí 16 456 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala v celém rozsahu dovolání žalobkyně. Avizovala, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, jež nebyly rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud vyřešeny, případně jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od níže citovaných rozhodnutí. Konkrétně předestřela otázku, zda se soudy mohou zabývat promlčením uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by uzavřely, zda nárok je vůbec dán. Řešení této otázky odvolacím soudem měla za odporující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. . Dále vznesla otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého úhradou pojistného na základě pojistné smlouvy neplatné pro neurčitost smluvních ujednání a absenci pojistného účelu (účelem sjednaného kontraktu mělo být spoření). Uvedenou otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , a nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. , publikovaným pod č. 53/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Kladla taktéž otázku, zda se při absenci úvah o existenci uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení lze právně relevantně zabývat souladem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a zda skutkové okolnosti vzešlé za řízení najevo opodstatňují rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Konečně vytýkala nedostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami a neprovedení důkazu pojistnými smlouvami, v čemž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces.

Účastnice řízení Pojišťovna Patricie a. s. navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se Nejvyšší soud v situaci, kdy posuzovaný spor o zaplacení 45 046 Kč s příslušenstvím plyne ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy ( ), zabýval dále přípustností podaného dovolání ve smyslu ustanovení

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné (z hlediska dovolatelkou kladené otázky) přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. , ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. , ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. , anebo dovolatelkou odkazované usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. ). Účelem občanského soudního řízení totiž je, i ve světle požadavku uvedeného v , rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu nároku vyhovět či nikoli, tedy rozhodnout, zda žalované právo je soudně vynutitelné. Je-li tato vynutitelnost odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se přednostně zabýval jen otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé. Opačný závěr by znamenal, že by soud měl provádět důkazy o existenci či výši nároku přesto, že by bylo zjištěno, že by žalované právo, pokud by bylo dáno, bylo promlčeno. Soud by tedy měl provádět svědecké, znalecké a jiné dokazování a tím případně zvyšovat náklady řízení jenom proto, aby v odůvodnění svého rozhodnutí mohl uvést, že pro promlčení zamítá přesně zjištěné právo. Výsledek, tedy zamítnutí žaloby pro promlčení práva, by ovšem byl stejný. Takový postup by byl v rozporu s , zejména se zásadou hospodárnosti řízení vyplývající z tohoto ustanovení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Soudy nižších stupňů se výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nezpronevěřily, zabývaly-li se k námitce protistrany přednostně tím, zda tvrzený nárok – uplatněný u finančního arbitra dne 10. 10. 2017 – na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout placením pojistného na základě pojistných smluv (uzavřených dne 25. 3. 2011 a vypovězených dne 13. 1. 2015), které žalobkyně shledává absolutně neplatnými pro neurčitost a absenci pojistného účelu, není promlčen, aniž se vyjadřovaly k tomu, zda-li je nárok vůbec dán (tj. zda jsou pojistné smlouvy vskutku absolutně neplatné /závěr o platnosti smluv nároku žalobkyně na vrácení pojistného vyplaceného na jejich podkladě zjevně neprospívá/). Již samotná tvrzení žalobkyně (bez ohledu na to, zda žalobou předestíraná právní kvalifikace skutku má oporu v hmotném právu či nikoliv) zde totiž umožňovala posoudit, zda substancovaný nárok jest promlčen či nikoliv.

Výše uvedené závěry se pak nikterak neprotiví ani dovolatelkou odkazovaným rozhodnutím. Ústavní soud se v usnesení sp. zn. totiž k zásadě hospodárnosti řízení (ve smyslu výše uvedeném) hlásí rovněž, dovozuje-li v jím posuzovaných kulisách sporu, že v případě, kdy zamítnutí žaloby odůvodňuje již nedostatek kauzálního nexu mezi tvrzenou škodou a protiprávním jednáním, netřeba se dále zabývat promlčením nároku; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. (posuzující otázku počátku běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení) pak závěr, dle něhož jest přednostně řešit důvodnost námitky promlčení, lze-li jí vyhovět již na základě žalobních tvrzení či dílčích skutkových konkluzí, taktéž nikterak nevylučuje.

Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle ustanovení , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jímž se řídí i posuzovaný právní vztah založený pojistnými smlouvami uzavřenými dne 25. 3. 2011 ( , , účinného od 1. 1. 2014; viz též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. ), rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. ). Touto vědomostí přitom ustanovení obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. ). Objektivní a subjektivní promlčecí doby pak počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. ).

V posuzovaném případě skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost sjednaných pojistných smluv (spočívající v samotném textu smluvních ujednání), musely být žalobkyni známy již v okamžiku jejich uzavření (25. 3. 2011). Ztotožňují-li pak soudy nižších stupňů počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě těchto (dle žalobkyně absolutně neplatných) smluv nejpozději s okamžikem, kdy žalobkyně po jejich vypovězení obdržela od účastnice řízení odkupné (březen 2015) a kdy již musela vědět, jaké částky pojistného za dobu trvání pojistného vztahu platila, případně, v jakém rozsahu jí bylo následně vyplaceno odkupné (tj. mít znalosti o tom, který subjekt a v jakém rozsahu se na její úkor měl bezdůvodně obohatit), nikterak se tím od (výše citované) ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlily. Z výše uvedených důvodů přitom obstojí i závěry soudů nižšího stupně o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 10. 10. 2017) byl dovolatelkou uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) již promlčen.

Kritika závěrů soudů nižších stupňů o tom, kdy dovolatelka nabyla vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o subjektu, jenž se na její úkor obohatil, pak ve svém důsledku představuje polemiku se skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkové polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Ve vztahu k námitce promlčení pak Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. ). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení pak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. ). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je totiž třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ).

Mohou-li tedy (dle ustálené judikatury) odepření výkonu práva, spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, pro rozpor s dobrými mravy odůvodňovat toliko skutečnosti nastalé poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se protistrana vznesením námitky promlčení brání, je zjevné, že nedostatek závěru o tom, zda prosazované právo vskutku existuje či nikoliv, posouzení souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy (sám o sobě) nikterak nebrání. Rozhodné jsou zde totiž pouze později vyvstalé skutečnosti, za nichž byla námitka promlčení uplatněna (např. nenaplněný příslib dlužníka, že dluh dodatečně uhradí). Jestliže za řízení žádné takovéto okolnosti najevo nevyšly, pak nevyhovění argumentaci dovolatelky o kolizi vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) odklon konkluzí soudů nižších stupňů od ustálené judikatury očividně nezakládá.

Vytýká-li dovolatelka konečně nedostatečné vypořádání se s jejími odvolacími námitkami či neprovedení důkazů pojistnými smlouvami, vystihuje tím případ vad řízení, které s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné ( ); tak tomu v projednávané věci ovšem není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Soudy nižších stupňů se navíc s argumentací dovolatelky v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly; soud prvního stupně též přiléhavě vysvětlil, z jakého důvodu (nespornost jejich obsahu) k dokazování předmětnými pojistnými smlouvami nepřikročil ( ).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. st.1písm.h/ ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání žalobkyně odmítl ( ), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastnice řízení Pojišťovny Patricie a. s. patří odměna advokáta ve výši 2 940 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 3 920 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 11. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu