Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3442/14

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rapotice, právně zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Veveří 57, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2012, č.j. -5180, a Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2013, č.j. -2305, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, č.j. -71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a v odstavci 1d (dále jen ""), jakož i v odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle odstavců 1 a 3 (1), přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle odstavce 1 (2), přečinu podplácení podle odstavce 1 (3), a přečinu padělání a pozměňování veřejnéy podle odstavce 1 trestního zákona, jako spolupachatele podle (4), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let do věznice s dozorem; dále by stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování vyřízení technické prohlídky, včetně emisní zkoušky na stanicích technické kontroly na dobu tří let; a trest propadnutí věci v rozsudku specifikovaného razítka. Současně mu byla uložena povinnost náhrady škody v rozsudku vyjmenovaným poškozeným ve výši stanovené tamtéž; s ostatními nároky byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že u opravných prostředků v trestním právu se uplatňuje princip beneficium cohaesionis (§ 265k odstavec 2 věta 3 trestního řádu), který však v jeho případě užit nebyl. Dále uvedl, že již v přípravném řízení došlo k porušení ustanovení § 95 trestního řádu, na což stěžovatel upozorňoval v řízení před soudem prvého i druhého stupně, avšak teprve dovolací soud se touto problematikou zabýval. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel především namítl, že v jeho případě došlo k porušení zásady beneficium cohaesionis, neboť předmětné trestní řízení bylo vedeno proti němu a další osobě, které Nejvyšší soud napadeným usnesením vyhověl, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu přikázal k novému projednání. Krajský soud v Brně se totiž dopustil pochybení, když k odvolání státního zástupce změnil, právě a pouze ve vztahu ke spoluobviněné, původní výrok o trestu. Nejvyšší soud tedy shledal porušení ustanovení § 265b odstavce 1 písmena a), g) a l) trestního řádu. Vzhledem k tomu, že zrušil předchozí zpřísnění trestu a zavázal krajský soud novým projednáním bez vytčených chyb, nejedná se o porušení principu beneficium cohaesionis, což je patrné z celého ustanovení § 265k odstavce 2 trestního řádu a nikoliv jen ze stěžovatelem osamoceně interpretované části.

Pokud se týká druhé námitky stěžovatele ve vztahu k jeho výpovědi ze dne 20. října 2010, touto otázkou se zabývaly soudy všech stupňů. Nejvyšší soud jednoznačně vyslovil, že procesní pochybení, k němuž došlo, mělo vliv na rozhodování o spoluobviněné stěžovatele, avšak nikoliv na stěžovatele samotného. Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu sdílí a odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného usnesení.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu