Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3120/2020

28 Cdo 3120/2020-427

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) P. V., nar. XY, bytem XY, b) M. H., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 1616/29, proti žalované R. D., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Nerudova 67/6, o zaplacení 543.508 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2020, č. j. -393, t a k t o :I. Dovolání seodmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) částku 4.210,80 Kč a žalobkyni b) částku 6.316,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Václava Vondráška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání obou žalobkyň do výroků VII. – IX. o nákladech řízení a k odvolání žalované do výroků I. a II. ve věci samé a do výroků VII. – IX. o nákladech řízení rozsudkem ze dne 15. 5. 2020, č. j. -393, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výrocích VII. – IX. změnil (výrok I.), nadto rozhodl o povinnosti zaplatit náklady státu (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).

Oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že užíváním nebytových prostor, jež mají v podílovém spoluvlastnictví obě žalobkyně a žalovaná, nad rámec spoluvlastnického podílu žalované bez souhlasu obou žalobkyň vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, k jehož vydání byla žalované stanovena povinnost. Soudy nižších stupňů dovodily, že pro posouzení uplatněného nároku je významná dohoda spoluvlastníků nemovitostí (F. H. a žalobkyně b/, kteří tyto nemovitosti měli zřejmě ve společném jmění manželů) o jejich užívání uzavřená před 5. 2. 2007 (kdy F. H. zemřel), podle které nebytové prostory budou užívány pro podnikání F. H. ve sdružení se žalovanou, dcerou F. H. a žalobkyně b), avšak která v důsledku podstatné změny poměrů po úmrtí F. H. pozbyla účinků, aniž byla nahrazena dohodou novou, a proto žalovaná nadále při pokračování v podnikání užívala nebytové prostory bez souhlasu ostatních spoluvlastníků (obou žalobkyň).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že odvolací soud při svém rozhodování pominul právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. ; od toho žalovaná odvozuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud dovodil, že sdružení ( , ) nezaniká smrtí jednoho z účastníků, a tedy smrtí F. H. došlo k přechodu jeho práv a povinností z účasti na sdružení na dědice (tj. na obě žalobkyně a na žalovanou). Žalovaná klade v dovolání jako dosud nevyřešenou otázku, zda tato skutečnost může mít vliv na zánik či další trvání dohody spoluvlastníků o užívání nemovitosti mimo jiné k činnosti sdružení. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla rovněž podle žalované vyřešena otázka, jaký je vztah dědiců po zůstaviteli – účastníkovi sdružení – k majetku sdružení (k zásobám zboží, k vybavení provozovny a k dalším movitým věcem nacházejícím se v nebytových prostorech), došlo-li k přechodu práv a povinností na dědice a nebylo-li provedeno majetkové vypořádání dědiců. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, eventuálně aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhují dovolání odmítnout nebo zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) za splnění podmínek podle , ve lhůtě podle

Dovolání však není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaná odvíjí své přesvědčení o nesprávném právní posouzení věci odvolacím soudem především od nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. . Odvolací soud se však od tohoto právního názoru neodchýlil, neboť nedovodil, že by sdružení, v němž před 5. 2. 2007 podnikali F. H. a žalovaná, bez dalšího zaniklo ke dni 5. 2. 2007 smrtí F. H. Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně a ve shodě se svým usnesením ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. , jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně v téže věci; tu odvolací soud za podstatnou označil otázku existence sdružení po 5. 2. 2007, aniž by zpochybňoval přechod práv a povinností z účasti F. H. ve sdružení na jeho dědice ke dni 5. 2. 2007) k závěru, že žalovaná v době po 5. 2. 2007 coby spoluvlastník užívala nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, nikoli proto, že by sdružení, k jehož činnosti se vázala původní dohoda spoluvlastníků F. H. a žalobkyně b) z doby před 5. 2. 2007, zaniklo automaticky v důsledku (a k okamžiku) smrti F. H. jako jeho člena, nýbrž proto, že po smrti F. H. nastaly mezi oběma žalobkyněmi a žalovanou takové okolnosti, s nimiž odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) spojoval podstatnou změnu poměrů, od níž pak odvíjel závěr o neexistenci dohody spoluvlastníků po 5. 2. 2007.

Závěr o neexistenci dohody spoluvlastníků o užívání nemovitostí po 5. 2. 2007 je úzce spjat se skutkovými zjištěními ohledně postojů žalobkyň i žalované k dalšímu společnému podnikání (po F. H.) po 5. 2. 2007. Uvedená skutková zjištění přitom přísluší Nejvyššímu soudu přezkoumávat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů v nalézacím řízení byly v tomto směru zjevně nepřiměřenými. Otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání; dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ). Takovým deficitem úvaha odvolacího soudu zatížena není, je-li opřena o zjištění, že po 5. 2. 2007 obě žalobkyně pověřily žalovanou ukončením živnosti po F. H., že obě žalobkyně živnostenskému úřadu sdělily, že nebudou v provozování živnosti po F. H. pokračovat, že tuto živnost neprovozovaly, že i žalovaná sdělila živnostenskému úřadu, že nebude pokračovat v provozování živnosti po F. H., a že živnostenský úřad sám dovodil, že v živnosti po F. H. nikdo nepokračuje; tomu odpovídalo i nepodání daňového přiznání ve vztahu k činnosti F. H. ve sdružení v roce 2007 (za rok 2006) i vzájemné postoje žalobkyň a žalované v průběhu roku 2007.

Závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. , se tedy odvolací soud nikterak nezpronevěřil. Východisko odvolacího soudu založené na tom, že v poměrech nyní posuzované věci prostory užívané žalovanou nesloužily po 5. 2. 2007 k činnosti sdružení (zřízeného před 5. 2. 2007 F. H. a žalovanou), pročež je podstatná pouze existence dohody spoluvlastníků o užívání nemovitostí, není ani v rozporu se závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, ani zjevně nepřiměřené uvedeným skutkovým zjištěním, z nichž Nejvyšší soud musel vycházet.

Konkluze odvolacího soudu ohledně existence dohody původních spoluvlastníků o užívání nemovitosti (F. H. a žalobkyně b/) před 5. 2. 2007, ohledně změny poměrů po 5. 2. 2007 a ohledně neexistence původní či pozdější obdobné dohody mezi novými spoluvlastníky (oběma žalobkyněmi a žalovanou) po 5. 2. 2007 tedy vůbec není odvislá od vyřešení žalovanou pokládané (coby dosud neřešené) otázky, zda přechod práv a povinností z účasti na sdružení na dědice může mít vliv na zánik či další trvání dohody spoluvlastníků o užívání nemovitostí k činnosti sdružení. Proto tato otázka hmotného práva není otázkou, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Takto žalovanou ohlášený důvod přípustnosti dovolání tudíž naplněn není ( ).

Stejně tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na řešení otázky vztahu dědiců k movitým věcem sloužícím pro podnikání ve sdružení, eventuálně ke zboží. Předmětem sporu nebyly majetkové otázky týkající se těchto movitých věcí ani otázky vypořádání účasti na sdružení. Konkluze odvolacího soudu byla založena na skutkových zjištěních o nadužívání nemovitostí za situace, v níž původní sdružení v činnosti nepokračovalo, žádné prostory nebyly určeny k činnosti sdružení, neexistovala dohoda spoluvlastníků o užívání nemovitostí a nebytové prostory v tom rozsahu, v jakém byly na základě původní dohody spoluvlastníků z doby před 5. 2. 2007 využívány k činnosti sdružení, po 5. 2. 2007 užívala ke své činnosti žalovaná, přitom movité věci (zboží) pocházející ze sdružení se smísily s movitými věcmi (se zbožím) z podnikání žalované po 5. 2. 2007; jestliže odvolací soud za tohoto stavu určil rozsah užívání nemovitostí bez ohledu na otázky týkající se movitých věcí vycházeje z názoru, že okolnosti související s nevypořádáním účasti na sdružení a movitých věcí sloužících pro podnikání ve sdružení, eventuálně zboží – ve skutkových poměrech nyní posuzované věci – nemohou jít k tíži žalobkyň, ani v tomto směru nešlo o úvahu skutkovým zjištěním, z nichž Nejvyšší soud vycházel, zjevně nepřiměřenou. Ani takto žalovanou ohlášený důvod přípustnosti dovolání tedy není naplněn ( ).

Směřuje-li dovolání i do výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, pak proti takovým výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné ( ).

Ze shora uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nemohl postupovat jinak, než dovolání pro nepřípustnost podle ustanovení odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobkyním, zastoupeným advokátem, v dovolacím řízení vznikly náklady za podání společného vyjádření k dovolání ve výši 8 400 Kč za jeden úkon právní služby společně s režijním paušálem ve výši 300 Kč a částkou odpovídající DPH (celkem 10 527 Kč), s ohledem na výši přisouzené částky v poměru 40 % pro žalobkyni a) a 60 % pro žalobkyni b), vše podle bodu 6., , , a 4 a , advokátního tarifu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu