Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 721/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. V. a 2) V. P., zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Klimentce 2186/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jímž byl zrušen označený rozsudek Okresního soudu v Liberci a stěžovatelé byli nově uznáni vinnými ze spáchání pokusu trestného činu pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím podle § 8 odst. 1, § 256b odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), za což jim oběma byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti insolvenčního správce v trvání tří let. Stěžovatelé dále navrhují zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání.

Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle , d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé svou argumentaci odvíjejí od toho, že v průběhu trestního řízení, které bylo proti nim vedeno, byli nejprve odsouzeni za trestný čin přijímání úplatku podle 160 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákona, protože v rámci jednání za správce konkurzní podstaty měli požádat advokáta jednoho z věřitelů úpadce o peněžní částku 500 000,- Kč za to, že dodatečně uznají pohledávku tohoto věřitele za úpadcem. Následně však Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. vyhověl jejich dovolání, zrušil odsuzující rozsudek a vyslovil právní názor, že (zkráceně řečeno) stíhaný skutek lze posoudit pouze jako trestný čin pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím podle § 256b odst. 3 trestního zákona. Stěžovatelé předně namítají, že v dané situaci legitimně očekávali, že budou obžaloby zproštěni, neboť svým jednáním nemohli naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Jedním z jejích znaků je způsobení škody věřitelům a oni žádnou škodu nezpůsobili ani neměli v úmyslu ji způsobit. Žádný z ostatních věřitelů totiž nebyl ani zčásti uspokojen na svých pohledávkách z důvodu nedostatku majetku úpadce, takže nemohli být uznáním pohledávky dalšího věřitele nijak poškozeni. Pokud nalézací a odvolací soud dovodily, že stíhaným jednáním škoda byla způsobena, resp. způsobena být měla, šlo podle názoru stěžovatelů o závěr překvapivý a bezdůvodný.

Stěžovatelé dále polemizují s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí bylo založeno na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. . V něm Nejvyšší soud zaujal odlišný právní názor než ve zmíněném usnesení sp. zn. , totiž že činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení je obstaráváním věcí obecného zájmu ve smyslu , takže přijetí úplatku v rámci této činnosti lze postihovat podle (které svým obsahem odpovídá ustanovení trestního zákona) toliko subsidiárně v případech, kdy nepůjde o pohledávky vzniklé v rámci obchodních vztahů ani o pohledávky související s podnikáním pachatele nebo někoho jiného. Stěžovatelé namítají, že situace, kdy by insolvenční správce přijal úplatek v jiné souvislosti, než s řešením pohledávky, je fakticky vyloučena, takže uvedený právní názor v podstatě vylučuje možnost aplikace skutkové podstaty uvedené v . Stěžovatelé dále poukazují na to, že uvedený právní názor, na kterém bylo založeno též napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, privileguje trestný čin pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím podle trestního zákona vůči trestnému činu přijímání úplatku podle trestního zákona, což je nelogické vzhledem k tomu, že první z uvedených deliktů je výsledečný, zatímco druhý patří mezi trestné činy ohrožovací.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí v prvé řadě připomenout, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , , y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ve věci

sp. zn.

).

Zásadám spravedlivého (řádného) procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodněny. V posuzované věci lze konstatovat, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je pro právní posouzení stíhaného skutku zásadní, uvedené požadavky zcela naplňuje. Nejvyšší soud rozhodující jako soud dovolací se musel řídit právním názorem vyjádřeným v uvedeném rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia sp. zn. , podle něhož by stíhaný skutek měl být posuzován nikoli jako trestný čin pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím podle § 256 odst. 3 trestního zákona, ale jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 2, 3 písm. a) trestního zákona. Protože by se však jednalo o přísnější právní kvalifikaci, byl dovolací soud nucen respektovat princip zákazu reformationis in peius a dovolání obviněných odmítnout, protože jiné v úvahu přicházející rozhodnutí by bylo zřetelně v neprospěch stěžovatelů.

Pokud jde o právní názor vyjádřený v rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. , který byl pro řešení posuzované věci stěžejní, Ústavní soud neshledává žádný důvod pro jeho revizi. Nejvyšší soud komplexním a propracovaným způsobem odůvodnil svůj závěr, že přijetí úplatku ze strany insolvenčního správce (resp. správce konkurzní podstaty) je třeba posuzovat zásadně jako trestný čin přijetí úplatku a že posouzení jako trestný čin pletichy v insolvenčním řízení (resp. pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím) přichází v úvahu jen subsidiárně, pokud k přijetí úplatku nedošlo v souvislosti s pohledávkami vzniklými v rámci obchodních vztahů ani v souvislosti s podnikáním pachatele nebo někoho jiného. V konečném důsledku tedy byl čin stěžovatelů posuzován mírněji, než podle zákona posuzován být mohl a měl.

Nelze souhlasit s názorem stěžovatelů, že uvedený právní názor fakticky vylučuje možnost aplikace skutkové podstaty uvedené v . Jako dlužník v rámci insolvenčního řízení nemusí vystupovat nutně podnikatel a jeho dluhy nemusí nutně pocházet z podnikání [srov. např. , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů]. Právě v takových případech může dojít k trestní odpovědnosti za trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle . Je pak čistě věcí zákonodárce, pokud tomuto trestnému činu přisuzuje menší závažnost a spojuje jej s nižším trestem v porovnání s trestným činem přijetí úplatku, byť je jeho spáchání podmíněno způsobením škody.

Skutečnost, že v daném případě Nejvyšší soud dospěl postupně k dvěma odlišným názorům ohledně právní kvalifikace stíhaného jednání, není jevem nikterak pozitivním, jak ostatně Ústavní soud konstatoval v nálezu

sp. zn.

, na který stěžovatelé odkazují, jakož již dříve v nálezu

sp. zn.

. V těchto nálezech však je zároveň vyslovena teze, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna právního názoru Nejvyššího soudu promítající se v řešení konkrétního případu nemusí znamenat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. též usnesení

sp. zn.

).

Taková změna rozhodovací soudní praxe pak musí být prováděna v souladu se zvláštními a závaznými pravidly přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být dosavadní judikatura překonána. V posuzované věci byla tato podmínka dodržena, protože ke změně právního názoru v podobě přijetí zmíněného usnesení sp. zn. došlo postupem předpokládaným v ustanovení , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a senát Nejvyššího soudu rozhodující ve věci stěžovatelů se tímto názorem pak řídil. Ani tato okolnost proto nemohla být důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu