Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 557/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Ostrava-Poruba, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Ostrava 1, Sokolská třída 21, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2015 sp. zn. a Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " ") a y, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno návrhu na určení neplatnosti zvýšení nájemného, který podala žalobkyně (nájemkyně bytu) proti stěžovateli jako žalovanému vlastníku bytu.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud vyhověl žalobě na určení neplatnosti rozhodnutí o zvýšení nájemného, neboť oznámení o zvýšení nájemného nemá náležitosti stanovené v , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen " "). Stěžovatel totiž provedl jednostranné zvýšení nájemného ve větším rozsahu, než připouští právní předpisy.

Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek co do částky 123,18 Kč potvrdil, neboť v této částce nájemné skutečně přesahovalo maximální hranici stanovenou zákonem o jednostranném zvyšování nájemného. O zbytku návrhu rozhodl tak, že žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného se zamítá, neboť se jednalo o platné zvýšení nájmu.

Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobkyně a rozsudek krajského soudu změnil tak, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje a dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. sp. zn. , 26 Cdo1648/2011, a ). Předpokladem řádného stanovení zvýšeného měsíčního nájemného je nutně správnost všech údajů, jež jsou pro jeho stanovení významné; to se týká i údaje o podlahové ploše bytu. Je-li založeno na nesprávné výměře podlahové plochy bytu, nemůže být správné ani zvýšení měsíčního nájemného. Oznámení pronajímatele tak odporuje zákonu a je neplatné podle § 39 obč. zák. V oznámení o zvýšení nájemného jako jednostranném projevu vůle oznamuje pronajímatel nájemci novou výši nájemného, kterou měl vypočítat zákonem předepsaným způsobem. Vůle pronajímatele tak směřuje ke zvýšení nájemného právě na sdělenou částku, nikoli na částku jinou (zde nižší). Oznámení o zvýšení nájemného nelze ani dělit na jednotlivé části, neboť jeho obsah tvoří jeden celek a jeho částečná neplatnost podle § 41 obč. zák. tak nepřichází v úvahu.

Stěžovatel se závěry okresního soudu a Nejvyššího soudu nesouhlasí, považuje je za nespravedlivé, formální a popírající cíle, kterých má být soudním rozhodnutím dosaženo. Zpochybňuje postup žalobkyně, která podala dovolání v situaci, kdy jí na základě rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě bylo stanoveno nájemné ve výši nepřekračující maximální možnou výši nájemného. Formální výklad , tak jak byl použit soudem prvního stupně a soudem dovolacím, je nutno překonat výkladem rozumným a spravedlivým, který povede také k ochraně pronajímatele, nikoliv pouze nájemce.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv (srov. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud především konstatuje, že předmětem řízení před civilními soudy byla otázka, zda ke zvýšení nájemného, jak požadoval stěžovatel, došlo způsobem vycházejícím z příslušných ustanovení a při respektování postupu stanoveného v ustanovení uvedeného zákona. V tomto směru bylo provedeno potřebné dokazování, přičemž stěžovatel nerozporuje závěry o tom, že v jednostranném prohlášení o zvýšení nájemného byla nesprávně uvedena podlahová plocha a tedy i nesprávně vypočteno nájemné. Stěžovatel zpochybňuje závěr nalézacího a dovolacího soudu o neplatnosti jednostranného oznámení o zvýšení nájemného, k němuž tyto soudy dospěly výkladem příslušných ustanovení

Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve svých argumentech však pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. y), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady ostatních soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry.

Je to právě Nejvyšší soud, kterému přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Právě uvedeným způsobem Nejvyšší soud postupoval a svým rozhodnutím změnil rozhodnutí odvolacího soudu, který se odchýlil od ustálené (shora konkretizované) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout (srov. obdobně

sp. zn.

,

).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu