Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3100/2020

30 Cdo 3100/2020-195

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská 236/90, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. -180, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 19. 8. 2019, č. j. -144, rozhodl tak, že „žalovaný“ je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 71 700 Kč (výrok I rozsudku), konstatoval, že proti žalobci bylo vedeno „nezákonné trestní stíhání u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. “ (výrok II rozsudku), žalobu, aby „žalovaný“ byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 6 174 094 Kč zamítl (výrok III rozsudku) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV rozsudku).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měly vzniknout v důsledku trestního řízení, vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , které bylo po povolení obnovy trestního řízení nakonec zastaveno.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda je povolení obnovy trestního řízení soudního překážkou pro závěr o existenci odpovědnostního titulu z hlediska závěru o nezákonnosti rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání konkrétního poškozeného, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 32/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek podle něhož: „[n]árok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna, a systematickým a logickým extenzívním výkladem proto dospěla k závěru, že došlo-li z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (popř. doručením návrhu státního zástupce na potrestání jako v daném případě) se posuzuje podle ustanovení , a zákona, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.“ Stát tak objektivně odpovídá za újmu způsobenou obviněnému (obžalovanému) trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, pokud ke skončení trestního stíhání došlo z určitých (v OdpŠk neuvedených) důvodů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. ).

Namítala-li potom žalovaná v dovolání, že absence odpovědnostního titulu je v poměrech projednávané věci založena již tím, že „rozhodnutí soudu prvního stupně a dále rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zrušeno na základě nezákonnosti, ale na základě nových skutečností, které nebyly soudu dříve známé“, pak přehlíží, že soudy obou stupňů odpovědnost státu spojovaly výlučně s nezákonností návrhu na potrestání, jež byl podán Okresním státním zástupcem v Mělníku dne 28. 8. 2015 (a jehož nezákonnost vyplynula z navazujícího pravomocného zastavení trestního stíhání z důvodu, že skutek nebyl trestným činem) a nikoliv z rozhodnutí soudů vydaných v průběhu trestního řízení (ať už šlo o trestní příkaz nebo o navíc nepravomocné zamítnutí návrhu na navrácení lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud na vysvětlenou dodává, že specifická forma mimořádného opravného prostředku v podobě obnovy trestního řízení byla v judikatuře zohledněna pouze v případě zcela odlišných nároků na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. ), tam učiněné závěry nelze (i z dále uvedených důvodů) přenášet do rozhodování o nárocích z titulu nezákonného rozhodnutí.

Konečně žalovaná namítala (citováno doslovně), že „kdyby jí mělo na vrub automaticky každé trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením žalobců, je proti zásadám principu spravedlnosti, neboť rozhodné skutečnosti (týkající se průběhu trestního řízení, jak je popsal v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně) dovolatelka nemohla nikterak ovlivnit“. Ani v tomu odpovídajícím rozsahu se však odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka totiž v té souvislosti pomíjí, že z hlediska charakteru odpovědnosti státu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zakládá objektivní odpovědnost státu (tj. bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit ( uvedeného zákona). Jedná se tedy o odpovědnost absolutní, kterou nelze zákonem vyloučit, omezit či jinak zúžit, a to ani tehdy, pokud se prokáže, že tato škoda vznikla úmyslným protiprávním jednáním konkrétní osoby. V případě odpovědnosti objektivní, resp. absolutní objektivní odpovědnosti státu, v žádném případě nepřichází v úvahu možnost liberace (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod číslem 14/2008). Tedy ani v uvedeném rozsahu není dovolání podle přípustné. Přitom existenci okolností vylučujících odškodnění ve smyslu OdpŠk žalovaná v průběhu řízení ani netvrdila.

Dovolání napadající (implicitně) rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. František Ištvánek předseda senátu