Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 772/2020

21 Cdo 772/2020-453

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 450, proti žalovanéU. P. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o 207 440 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. října 2019 č. j. -419, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019 č. j. -419 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce, jaké plnění přísluší zaměstnanci za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení , srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. a v nich vyjádřený právní názor, že zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení , za podmínek stanovených v mzda, nestanoví-li nebo zvláštní právní předpis jinak [k tomu dále srov. – za obdobné předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. , o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. , ve kterém dovolací soud (ve vztahu k této otázce) vychází z obdobného skutkového děje (snížení výše peněžitého plnění poskytovaného zaměstnavatelem, který je veřejnou vysokou školou, za práci vykonanou zaměstnancem v pracovním poměru pro zaměstnavatele) a ve kterém byl vysloven právní názor, že nebyla-li mzda akademického pracovníka vysoké školy sjednána v pracovní nebo jiné smlouvě a ani v kolektivní smlouvě, je zaměstnavatel povinen poskytovat mzdu tomuto svému zaměstnanci ve výši a za podmínek stanovených ve vnitřním mzdovém předpisu veřejné vysoké školy].

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely(že žalobce byl podle pracovní náplně „odpovědný“ i za pochybení jemu podřízených zaměstnanců a že došlo k pochybení žalobce ve vztahu k šesté monitorovací zprávě projektu POSTA)].

Jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , dovolatel uplatnil též námitkou, že soud měl vnitřní mzdový předpis „vyložit způsobem pro něj nejpříznivějším a zabývat se důvodem přiznání konkrétního osobního příspěvku“, neboť zpochybňuje jen skutkový závěr odvolacího soudu, že pro stanovení osobního příplatku je podle vnitřního mzdového předpisu žalované podstatné „celkové hodnocení pracovního výkonu zaměstnance a finanční zdroje žalované“. Ani z tohoto vymezení tedy nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení Z obsahu spisu navíc nevyplývá, že by při výkladu vnitřního mzdového předpisu žalované bylo postupováno v rozporu s interpretačními pravidly (zejména že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem, a že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu) vyjádřenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. . Do stejné kategorie patří i námitky dovolatele [že „nelze jeho odpovědnost za pochybení podřízené pracovnice H. dovozovat (…) bez náležitého zjištění, zda v daném případě (…) jednal zaviněně a zda vůbec k závažnému pochybení, které mělo dle tvrzení žalované ohrozit realizaci projektu POSTA, došlo], jejichž podstatou je nesouhlas žalobce s jeho pracovním hodnocením ze strany žalované, v jehož důsledku došlo ke snížení žalobcova osobního příplatku jako složky mzdy.

Vytýká-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. odvolacímu soudu, že se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ), pak přehlíží, že toto rozhodnutí na projednávanou věc nelze vztáhnout, neboť vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci, a právní závěry v něm vyjádřené se týkají rovněž zcela jiné oblasti právní vztahů (povinnost zaměstnance k náhradě škody), než je řešena v této věci. Totéž platí ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. vztahujícímu se zejména k výkladu ustanovení , které stanoví podmínky pro poskytování osobního příplatku zaměstnancům, jimž přísluší za vykonanou práci plat a nikoliv mzda (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. ).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu