Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2903/2020

21 Cdo 2903/2020-65

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 529/5, IČO 00022985, proti žalovanému O. B., narozenému dne XY, bytem XY, o 12.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020, č. j. -52, t a k t o:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. -52, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jeho stěžejní závěr o tom, že k projednání škody způsobené státním zaměstnancem služebnímu úřadu (ve smyslu ustanovení , o státní službě – dále jen „zákon o státní službě“) není dána pravomoc soudů podle ustanovení , je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nedostatku pravomoci soudu rozhodovat o nárocích žalobce vyplývajících z jeho služebního poměru, srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. ] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Z obsahu žaloby (srov. ) i z obsahu spisu je zřejmé, že předmětem tohoto řízení je nárok, který nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby.

Ke vzniku uplatněného nároku (zaplacení 12.050,-Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, již měl žalovaný způsobit tím, že po skončení služebního poměru nevrátil žalobkyni - zaměstnavateli svěřené předměty) mělo dojít poté, co nabyl účinnosti zákon o státní službě, který komplexně upravuje služebně právní vztahy státních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu (státní službu) [srov. § 1 odst. 1 zákona o státní službě]. Státní zaměstnanci službu vykonávají ve služebním poměru (srov. § 6 a § 20 zákona o státní službě), do kterého se osoba přijímá mocenským aktem služebního orgánu (rozhodnutím o přijetí) [§ 23 zákona o státní službě], pokud splňuje podmínky stanovené ustanovením § 25 zákona o státní službě. V soudní praxi je ve vztahu ke služebně právním vztahům přijímán názor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 162 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998), že služební poměr je svojí povahou typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Tato veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku a nemůže na ní nic změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil. Na tomto právním názoru dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně.

Zákon o státní službě nestanoví, jaká pravidla mají platit pro rozhodování ve věcech státní služby, které nejsou předmětem výčtu uvedeného v ustanovení ani tohoto zákona, a které tedy nelze zařadit ani mezi případy, na které se výslovně zvláštní ustanovení o řízení ve věcech služby vztahují, ani mezi případy, pro které je naopak použití těchto ustanovení (a ustanovení o správním řízení) výslovně vyloučeno. Na základě shora uvedeného však nelze mít pochybnosti o tom, že i v těchto věcech státní služby služební orgán vystupuje vůči státním zaměstnancům ve vrchnostenském (mocenském) postavení, ze kterého vyplývá působnost , neboť jsou splněny podmínky ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, podle kterého tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Rovněž v těchto případech se tedy jedná o postupy směřující k vydání rozhodnutí o právech a povinnostech státních zaměstnanců (o jejich založení, změně nebo zrušení) ve smyslu ustanovení Zákon o státní službě sice neobsahuje ustanovení, které by zde odkazovalo na použití či obecných předpisů o správním řízení, neobsahuje však ani ustanovení vylučující jeho použití, a proto je možné subsidiárně aplikovat na základě ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, které zakládá subsidiaritu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon nestanoví jiný postup (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. -19 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. -26).

Vzhledem k uvedenému nelze přijmout argumentaci dovolatelky, podle které služební orgán může jednat a rozhodovat jen o věcech vymezených v ustanovení § 159 odst. 1 zákona o státní službě. Tato argumentace přehlíží, že ustanovení § 159 odst. 1 zákona o státní službě neobsahuje vymezení státní služby, nýbrž jen výčet věcí služby, na které se vztahují zvláštní ustanovení zákona o státní službě o řízení ve věcech služby (ve věcech služebního poměru). Z hlediska samotného oprávnění služebního orgánu rozhodovat ve věcech služby ( zákona o státní službě) není podstatné, zda a v jakém rozsahu se na jednání a rozhodování o věcech služebního poměru vztahují zvláštní ustanovení o řízení ve věcech služby a ustanovení .

Vedle uvedených procesních ustanovení obsahujících zvláštní úpravu řízení ve věcech státní služby zákon o státní službě neobsahuje žádné ustanovení, které by zakládalo výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech státní služby svěřených služebním orgánům, která by ve věcech náhrady škody, kterou způsobil státní zaměstnanec služebnímu úřadu (§ 123 zákona o státní službě), zakládala pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věty druhé ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu