Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 989/2020

21 Cdo 989/2020-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně I. D., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, proti žalovanémuA. I. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2019 č. j. -272, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2019 č. j. -272 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení a k odstranění pochybností o obsahu právního úkonu (jednání) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti výkladem ve smyslu ustanovení předchozího ( , ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2006) a (od 1. 1. 2007) ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (nyní srov. ustanovení ), v případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. . Byla-li výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 15. 3. 2018 podle ustanovení odůvodněna rozhodnutím žalovaného o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa provozního ředitele, které zastávala žalobkyně, je závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém skutkovém vymezení důvodu výpovědi zcela v souladu s touto judikaturou dovolacího soudu.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně srov. Při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. , uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. , uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.

K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. , uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005. K otázce, v jakém okamžiku ve vztahu ke dni účinnosti přijatých organizačních změn může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. a v nich vyjádřený právní názor, že okolnost, že pracovní poměr skončí na základě výpovědi dané podle ustanovení až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance; z toho též plyne, že výpověď podle ustanovení může být zaměstnanci dána i po účinnosti přijatých organizačních změn, se kterými musí být zaměstnanec i v tomto případě seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. ).

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení (že u žalovaného došlo k organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobkyně, že práce vykonávaná žalobkyní byla rozdělena mezi zaměstnance a jednatele žalovaného, že na místo žalobkyně nebyl přijat jiný zaměstnanec, že pracovní náplně žalobkyně a nově přijaté zaměstnankyně I. Z. nebyly totožné a že nebylo zjištěno, že by rozhodnutí žalovaného o organizační změně sledovalo jiné cíle než ty, které předpokládá uvedené ustanovení ), a nesouhlasí-li se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl)].

Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že při posuzování oprávnění jednatele žalovaného rozhodnout o organizační změně vycházel ze závěrů obsažených v již uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. , zejména ze závěru, že omezení jednatelských oprávnění navenek společenskou smlouvou, stanovami nebo valnou hromadou je vůči třetím osobám neúčinné (srov. § 133 odst. 2 obchodního zákoníku) a že z tohoto důvodu se nelze ani zabývat zkoumáním postupu, který měl popřípadě předcházet vydání závazného pokynu o organizační změně tím, kdo je jinak oprávněn podle obecně závazných právních předpisů jednat jménem zaměstnavatele, neboť se domnívá, že žalobkyni není možné „izolovaně chápat“ jako „třetí osobu stojící mimo společnost“, a má za to, že v jejím případě se jedná „v judikatuře Nejvyššího soudu ČR“ o dosud neřešenou situaci. Dovolatelka však přehlíží, že v posuzovaném případě nejsou předmětem řízení právní vztahy vyplývající z její účasti v žalované společnosti (jako společnice) a s touto účastí spojená práva a povinnosti ani právní vztahy související s výkonem funkce jednatelky žalovaného žalobkyní, ale posouzení platnosti výpovědi dané žalobkyni (zaměstnankyni) žalovaným (zaměstnavatelem), resp. jednatelem jednajícím za žalovaného (srov. § 194 a násl. zákona o obchodních korporacích). V rámci žalobkyní vymezeného předmětu řízení je závěr odvolacího soudu, že jednatel žalovaného byl oprávněn přijmout organizační opatření, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou například právě rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. , přičemž na aktuálnosti v něm vyslovených právních závěrů (ve vztahu k posuzované právní otázce) se – s ohledem na obdobnou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 47 zákona o obchodních korporacích – nic nemění ani za nyní účinné právní úpravy.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu