Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2074/2020

21 Cdo 2074/2020-534

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně N. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Maráškem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova č. 525, proti žalované S. s. U. H., p. o. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, V Teničkách č. 614, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. ledna 2020 č. j. -488, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 1. 2020 č. j. -488 není podle ustanovení přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že jednání žalobkyně, které jí bylo vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru dané jí dopisem žalované ze dne 4. 10. 2016 podle a které spočívalo v tom, že žalobkyně, jež u žalované pracovala jako vrchní sestra, dne 14. 9. 2016 neinformovala ošetřující lékařku o závažném zdravotním stavu P. K., u pacienta nepočkala a odjela jako doprovod jiného klienta na plánované neakutní vyšetření, je závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7–8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. , uveřejněného pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 5/2017, s. 40, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. ).

Odvolací soud, který z výše uvedené judikatury – jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku – při svých úvahách vycházel, při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně se v době od září 2014 do října 2016 dopustila více „pochybení a porušení“ pracovních povinností, která spočívala mimo jiné v tom, že se nacházela v přítomnosti klientů pod vlivem alkoholu, a která „se týkala osob se zdravotním postižením, a to i dítěte“, „života a zdraví umístěných osob“ omezených na svéprávnosti, jež „mohla v některých případech vést k nenapravitelným následkům na životě a zdraví“, k tomu, že byla v souvislosti s těmito porušeními pracovních povinností třikrát žalovanou upozorněna na možnost výpovědi (naposledy v září 2016), a k tomu, že „jde o pochybení vedoucí (vrchní) sestry“, která má „dohlížet, aby výkon péče o umístěné osoby byl zcela v pořádku“.

Dospěl-li odvolací soud na základě těchto okolností k závěru, že „jednání žalobkyně k P. K.“ spočívající v porušení povinnosti žalobkyně jakožto vrchní sestry „informovat lékařku o zdravotním stavu nebo dát jasný a srozumitelný pokyn podřízeným sestrám k zabezpečení ochrany života a zdraví umístěného“ P. K. je závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci ve smyslu ustanovení , je jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky dovolatelky, které se vztahují k soudy zjištěnému skutkovému stavu věci a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [tj. námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (zejména zjištění týkající se nepříznivého zdravotního stavu P. K., toho, zda žalobkyně dala sestře R. P. příkaz k informování lékařky o jeho stavu, a hladiny alkoholu naměřené v dechu žalobkyně na ozdravném pobytu dne 2. 9. 2015), a hodnocení důkazů, na základě něhož k těmto skutkovým zjištěním dospěl].

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu