Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 605/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Landy, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 č. j. -90 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. -59 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností ze dne 27. 2. 2015 se stěžovatel bránil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014 a navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 zamítl žalobu stěžovatele jako žalobce proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále též "krajské ředitelství policie") ze dne 27. 9. 2010 č. 230/2010. Žalobou napadeným rozhodnutím ředitel krajského ředitelství policie zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí náměstka ředitele krajského ředitelství policie pro vnější službu ze dne 27. 5. 2010 č. 858/2010; tímto rozhodnutím byl stěžovatel dnem 31. 5. 2010 podle , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, odvolán ze služebního místa vrchního asistenta a dnem 1. 6. 2010 byl podle téhož zákona ustanoven na služební místo inspektora skupiny speciálních činností oddělení služební kynologie odboru služby pořádkové policie.

3. Městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 poté, co byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014 zrušen původní rozsudek městského soudu v dané věci ze dne ze dne 17. 4. 2014 č. j. -56 a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Původním rozsudkem městského soudu ze dne 17. 4. 2014 bylo rozhodnutí ředitele krajského ředitelství policie ze dne 27. 9. 2010 zrušeno a věc byla vrácena krajskému ředitelství policie k dalšímu řízení.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na soudní ochranu podle a 2, jakož i do práva na spravedlivou odměnu za práci podle d (dále jen " "). Tvrdil, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů srozumitelně a zřetelně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Vyjádřil nesouhlas s právními závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 14. 8. 2014, které byly následně převzaty do rozsudku městského soudu ze dne 25. 11. 2014 a podle nichž stěžovatel požadoval překročení předmětu řízení o vlastní žádosti, a dále že stěžovatel byl správně převeden na služební místo inspektora v 5. tarifní třídě; nesouhlasil ani s vývodem, že městský soud v původním rozsudku ze dne 17. 4. 2014 porušil ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

II.

Posouzení ústavní stížnosti

5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem.

6. Následně zaměřil svoji pozornost na otázku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu . Konstatoval, že ústavní stížnost není nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a to i přesto, že tato byla podána proti rozsudku městského (krajského) soudu, proti kterému je ve smyslu obecně přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

7. Ústavní soud vyšel z toho, že podle před středníkem je kasační stížnost "nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem." Toto ustanovení je nicméně třeba aplikovat ve světle judikatury vrcholných soudů, zejména nálezu ze dne 8. 6. 2005

sp. zn.

(N 119/37 SbNU 519, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že "smyslem a účelem ustanovení je to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil" (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2006

sp. zn.

, ze dne 29. 4. 2014

sp. zn.

nebo ze dne 26. 3. 2015

sp. zn.

).

8. Nejvyšší správní soud k témuž ustanovení v rozsudku ze dne 4. 1. 2011 č. j. -94 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz) judikoval: "Jestliže krajský soud v novém rozsudku (poté, co jeho předchozí rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen) opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím rozsudku nezabýval, je další kasační stížnost žalovaného přípustná [navzdory důvodu nepřípustnosti upravenému v ]; nepřipustit ji by znamenalo odepřít žalovanému přístup k soudu" (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008 č. j. -56, 1723/2008 Sb. NSS).

9. Vycházeje z předestřené judikatury Ústavní soud ověřil, že případnou kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 by skutečně bylo nutno hodnotit jako nepřípustnou, neboť právní argumentace, na níž městský soud svůj rozsudek postavil, byla beze zbytku převzata z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, jímž byl zrušen předcházející rozsudek městského soudu v dané věci ze dne 17. 4. 2014; městský soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2014 rovněž výslovně poukázal na to, že při posouzení věci vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, kterým byl vázán podle Tomu ostatně odpovídá i argumentace prezentovaná v ústavní stížnosti, kterou stěžovatel založil na nesouhlasu s právními závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014.

10. Za dané situace tak byl stěžovatel oprávněn bránit se ústavní stížností přímo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, aniž by proti němu byl povinen nejprve podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Předmětem řízení o kasační stížnosti by totiž bylo opětovné posouzení právních otázek, jimiž se Nejvyšší správní soud již zabýval ve zrušujícím rozsudku ze dne 14. 8. 2014.

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Správní soudy v projednávané věci nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, zejména se dostatečně vypořádaly s tvrzeními stěžovatele uplatněnými v průběhu řízení před správními orgány i obecnými soudy. Pokud stěžovatel setrvává na svém přesvědčení a nesouhlasí s (pro něj nepříznivým) posouzením věci soudy ve správním soudnictví, nelze jeho argumentaci označit jinak než jako polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která nedosahuje relevance ústavního přezkumu.

14. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály požadavkům konstantní judikatury na odůvodnění soudních rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997

sp. zn.

(N 24/7 SbNU 153). Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž z odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a učiněnými právními závěry na straně druhé; odůvodnění rovněž není nepřezkoumatelné pro nedostatek důkazů či pro nesrozumitelnost. Obecné soudy nezasáhly do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle y, neboť se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy i argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky v rámci řízení před správními orgány a soudy [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006

sp. zn.

(N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006

sp. zn.

(N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007

sp. zn.

(N 179/47 SbNU 371)].

15. Nejvyšší správní soud nezasáhl do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, pokud v rozsudku ze dne 14. 8. 2014 vyslovil v intencích výše uvedené judikatury Ústavního soudu právní závěry, které byly následně závazně převzaty Městským soudem v Praze a podle nichž stěžovatel požadoval překročení předmětu řízení o vlastní žádosti, na jejímž základě došlo k jeho odvolání z původního a ustanovení na nové služební místo, a dále že stěžovatel byl správně převeden na služební místo inspektora v 5. tarifní třídě, a nikoli na služební místo vrchního inspektora v 6. tarifní třídě, čehož se domáhal v řízení před odvolacím orgánem a následně před správními soudy. K zásahu do stěžovatelových základních práv nemohlo dojít ani pokud Nejvyšší správní soud naznal, že městský soud v původním rozsudku ze dne 17. 4. 2014 porušil , neboť prováděl dokazování vztahující se nikoli k době rozhodování správního orgánu, nýbrž k době pozdější.

III.

Závěr

16. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu