Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1765/2020

24 Cdo 1765/2020-226

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce M. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020, č. j. -214, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 2019, č. j. -177, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení předmětného (v rozsudečném výroku specifikovaného) vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. února 2020, č. j. -214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že pouze usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví podle z roku 1950 ( , o řízení ve věcech občanskoprávních), je podkladem pro zápis v katastru nemovitostí ( z r. 1950) a nikoliv protokol sepsaný (tehdejším) státním notářstvím o projednání dědictví ze dne 10. února 1961.

Dále odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil, že i v případě doložení, že dárkyni bylo usnesením státního notářství potvrzeno vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, by nebylo možné vklad povolit, neboť právní předchůdce M. W. – K. H. nebyl v době podání návrhu na vklad (dne 3. října 2005) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce tak bránilo i nesplnění podmínky uvedené v katastrálního zákona [zjevně míněno , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění (dále již „zákon o zápisech“)]. Podle odvolacího soudu není totiž možné, aby byl vklad vlastnického práva k nemovitosti povolen, aniž by byla dána návaznost na předcházející zápis v katastru nemovitostí. V případě, že v katastru nemovitostí je zapsán někdo jiný (jako tomu bylo v přezkoumávané věci), než uvádí , katastrální úřad je povinen návrh na vklad zamítnout, není-li uvedený rozpor dán do souladu nejpozději do dne podání návrhu na vklad.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž kromě uvedení způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při rozhodování o povolení vkladu vlastnického práva podle dovolatelem předložených listin, tedy i podle protokolu z jednání před předmětným státním notářstvím ze dne 10. února 1961), vymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání s tím, že: „napadené rozhodnutí mj. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze za vkladovou u pro účely vkladu vlastnického práva na základě dědictví považovat toliko jen usnesení o potvrzení nabytí dědictví“, kterážto otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání žalobce není podle přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu primárně záviselo na řešení otázky, zda ve skutkových poměrech této věci by pro vklad vlastnického práva byl naplněn předpoklad ve smyslu zákona o zápisech (rozhodná právní úprava v této věci), jenž stanoví, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá (mj.), zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí. Proti řešení této otázky odvolacím soudem ovšem dovolatel v podaném dovolání uplatněnou argumentací (vymezení dovolacího důvodu s příslušnou variantou předpokladu přípustnosti dovolání) nijak nebrojí, na rozdíl od odvolacím soudem sekundárně řešené právní otázky posuzování předmětných listin k provedení zápisu ve formě vkladu.

Na posledně uvedeném přitom ničeho nemění ta okolnost, že z formálního hlediska odvolací soud se uvedeným otázkám v odůvodnění svého rozsudku věnoval v opačném pořadí; rozhodující ovšem je, že odvolací soud uzavřel (což z hlediska rozsouzení věci bylo stěžejní), že navrhovanému vkladu (již) bránil zjištěný stav zápisů v katastru nemovitostí (§ 5 odst. 1 písm. a/ zákona o zápisech).

Jestliže tedy posledně uvedený důvod vedoucí k zamítnutí žaloby, respektive k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nebyl dovoláním (dovolací argumentací představenou vymezeným dovolacím důvodem a příslušnou variantou předpokladu přípustnosti dovolání) napaden, nezbylo za této procesní situace, než dovolání žalobce podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť v tomto řízení je jediným účastníkem pouze žalobce, takže náhrada nákladů řízení mezi účastníky navzájem zde pojmově nepřichází v úvahu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA předseda senátu