Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1027/2019

32 Cdo 1027/2019-232

USNESENÍ

ČSAD Ostrava a. s.

STUDENT AGENCY k. s.

, se sídlem v Brně, Brno – město, náměstí Svobody 86/17, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení částky 63 559,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018, č. j. -206, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 791,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.

Stručné odůvodnění: ( )

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle , Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Odvolací soud se oproti přesvědčení dovolatelky od jí citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. (dostupného na webových stránkách Nejvyššího soudu), neodchýlil. Při zjištění obvyklé ceny plnění, jež bylo dovolatelce v měsíci únoru 2014 bezesmluvně poskytnuto, nepřevzal ceníkové ceny žalobkyně mechanicky. Zdůraznil, že (na rozdíl od věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. ) žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádné námitky vůči rozsahu a kvalitě služeb poskytovaných žalobkyní neuplatnila a v řízení ani žádné nedostatky v rozsahu a kvalitě služeb nevyšly najevo, a své rozhodnutí založil na skutkovém závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, že žalobkyně poskytovala žalované v období února 2014 veškeré služby, které poskytovala ostatním dopravcům, kteří žalobkyni platili ceníkovou cenu.

Jde tu tak o situaci kvalitativně odlišnou od té, k níž se Nejvyšší soud vyjadřoval ve sporu vedeném pod sp. zn. ; tam žalovaná (týž dopravce, jenž je žalován ve zde projednávaném sporu) odmítla požadovanou částku vycházející z ceníku žalobce - provozovatele autobusového nádraží zaplatit mimo jiné na základě argumentu, že jí žalobce neposkytoval služby, které na základě smluv poskytoval ostatním dopravcům, a v řízení bylo zjištěno, že žalovaná nečerpala doplňkové podpůrné a informační služby související s užíváním autobusového stání ve zcela totožném rozsahu, jak tomu bylo u ostatních dopravců, s nimiž byly uzavřeny smlouvy a kterým byly účtovány ceníkové ceny, zejména na informační tabuli v budově nádraží byl v jízdních řádech žalované odkaz na jiné stanoviště, než které užívala, a jízdní řády vylepované jejími řidiči na jí užívaném stanovišti pracovníci žalobce odstraňovali. Nejvyšší soud poukázal na to, že při určení výše peněžité náhrady je třeba přihlédnout i k případné vadnosti plnění (k jeho nedostatkům), pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného, a uzavřel, že neobstojí mechanické převzetí ceníkových cen žalobkyně jako ceny obvyklé, neboť objem a kvalita služeb, k nimž se ceníková cena pojí, se i podle výsledků dosud provedeného dokazování neshodovaly s objemem a kvalitou služeb, které byly žalované skutečně poskytnuty. Uzavřel, že služby, které nebyly poskytovány v plném rozsahu či dokonce vůbec, musí být z ocenění vyjmuty, a stejně tak je třeba zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutých služeb.

Že by bylo nutné pro zjištění obvyklé ceny nařídit znalecký posudek, oproti přesvědčení dovolatelky z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. nevyplývá. Nakonec i názor, že bylo nezbytné posoudit, popřípadě (sic!) s využitím odborného vyjádření či znaleckého posudku, zda zvláštní, vyšší úroveň cen odchylující se od základní sazby je v daném sektoru běžná a zda z ní tedy lze vůbec hodnověrně vycházet jako z ceny obvyklé, tam Nejvyšší soud formuloval na základě zjištění, že zvýšenou cenu pro zvláštní kategorii autobusů, do níž spadají právě autobusy žalované, zavedla žalobkyně právě až poté, co žalovaná začala užívat stanoviště na jejím nádraží, a bylo tak třeba řešit otázku, zda nešlo o jednání účelové, neslučitelné s právními korektivy jednání v obchodním styku, neboť zde se argument, že takové ceny platí všichni „smluvní“ dopravci využívající autobusové nádraží žalobkyně, zjevně neuplatnil. Nejvyšší soud zároveň uvedl, že potřebná data pro takový závěr by mohlo poskytnout srovnání s jinými autobusovými nádražími obdobných parametrů. Ve zde souzené věci odvolací soud vysvětlil, že dovolatelkou zpochybňovaná ceníková cena pro dálkovou dopravu byla stanovena dříve, než dovolatelka získala licenci pro provozování linky Brno – Karviná, a že tato cena je srovnatelná s cenami jiných provozovatelů za obdobná či téměř stejná plnění v jiných městech.

Odklon od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. tudíž nelze nalézt ani na základě námitky, že soudy nezkoumaly, zda jimi užitá ceníková cena za poskytované služby na ostatních autobusových nádražích je za úplně stejné služby, které poskytuje žalobkyně.

Dovolatelka se mýlí, nalézá-li v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu názor, že jako bezdůvodné obohacení není možno požadovat shodnou částku jako v případě uzavření smlouvy za celý balík služeb, které měla žalovaná k dispozici, ale pouze za ty služby, které žalovaná skutečně využila, v tom smyslu, že nestačí, měla-li žalovaná – zcela stejně jako ostatní, „smluvní“ dopravci – k dispozici služby takové povahy, jako je informační kancelář, čekárna a WC pro cestující, prodej jízdenek a úschova zavazadel, nýbrž je na žalobkyni, aby prokazovala, že (a v jakém rozsahu) její cestující tyto služby skutečně využívali. Takový absurdní požadavek nelze z úvah uvedených v citovaném rozhodnutí ani dovodit. Za takové služby se z povahy věci platí právě již z toho důvodu, že jsou cestujícím k dispozici pro případ potřeby, že představují určitý komfort cestování, a je notorietou, že jsou cestujícími v té či oné míře běžně využívány, bez zřetele na to, zda jde o cestující toho či onoho dopravce. Ve srovnání se „smluvními“ dopravci je na tom dovolatelka v tomto ohledu zcela stejně, a to je to podstatné pro volbu ceníkové ceny žalobkyně jako ceny obvyklé, neboť i jejich cestující mají tyto služby rovněž „jen“ k dispozici.

Oporu v závěrech rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. nemá ani další zjevně neakceptovatelný argument, že i pokud by cestující dovolatelky tyto služby využívali, nejde o situaci, že by je využívala dovolatelka (ani její řidič či steward), a nelze na ni náklady těchto služeb přenášet. V duchu této logiky pak dovolatelka nevyužívá ani vyvěšení jízdních řádů (i ty přeci slouží jejím cestujícím, zatímco ona je nepochybně nepotřebuje), a nakonec ani nástupiště, neboť přeci nastupují a vystupují její cestující, nikoliv ona.

K námitce, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení zásady legitimního očekávání, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho druhému výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 10. 2020

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu