Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2092/2020

21 Cdo 2092/2020-157

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně O. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5, proti žalované IMCoPharma a.s., se sídlem v Bílovci, Budovatelská č. 1178/35, IČO 27845311, zastoupené Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 406/48, o 27.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2020 č. j. -143, t a k t o :

I. Dovolání žalované seodmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2020 č. j. -143 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu (v tom, jakým způsobem odvolací soud vymezil relativně neurčitou hypotézu právní normy obsažené v ustanovení zák. práce) je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 č. j. -112 ( část věty první za středníkem, ), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. ) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při zjišťování pravděpodobného výdělku žalobkyně správně přihlížel pouze okolnostem, které existovaly v příslušném rozhodném období (2. čtvrtletí 2014) a mají vztah k tomuto období. Žalovanou akcentované „důvody, pro které zaměstnavatel (od 15. 7. 2014) určil žalobkyni mzdu ve výši 16.500,- Kč“, nelze bez dalšího „označit za důvody, které by na straně žalobkyně existovaly i ke dni 1. 4. 2014 (tzn. na počátku rozhodné doby pro určení výše pravděpodobného výdělku)“. Dovolatelka přehlíží, že v této souvislosti není významné, „jaká mzda by byla žalobkyni v daném období zaměstnavatelem stanovena“ s přihlédnutím k tomu, že „mezi skončením výkonu práce a jejím opětovným nástupem do práce uplynuly více než tři roky“, ale podstatné je, jakou mzdu by žalobkyně v rozhodném období zřejmě dosáhla, kdyby nebyla na mateřské a následně rodičovské dovolené (tedy kdyby jí ve výkonu práce nebránila překážka, po dobu jejíhož trvání byl zaměstnavatel povinen její nepřítomnost v práci omluvit) a v rozhodném období by u žalované pracovala. V případě, že by „nespolehlivost, neloajálnost a neplnění pracovních úkolů“ žalobkyní měla mít vliv na výši její mzdy (ve smyslu jejího podstatného snížení, ke kterému žalovaná přistoupila po návratu žalobkyně do práce), jistě by žalovaná takto postupovala ještě v době, kdy u ní žalobkyně pracovala; žalobkyně však po skončení zkušební doby až do nástupu na mateřskou dovolenou nadále pobírala mzdu v dosavadní výši. Za tohoto stavu tedy dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že „kdyby žalobkyně ve 2. čtvrtletí 2014 pracovala, dosáhla by pravděpodobně mzdy ve stejné výši, jakou dosahovala před odchodem na mateřskou dovolenou“, protože – kdyby nebyla na mateřské a následně rodičovské dovolené – „nebyl by žádný důvod stanovovat žalobkyni mzdu nově“. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z výslovného vyjádření žalované, že dovolání podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že dovolatelka napadá dovoláním rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Ani v tomto směru však není dovolání žalované přípustné [srov. ].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D. předseda senátu