Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 907/2020

26 Cdo 907/2020-133

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Bytového družstva XY,se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská 1085/12, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY a XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, o umožnění užívání sklepních kójí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. -91, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. -61, rozhodl, že žalovaný je povinen umožnit žalobci užívání sklepních kójí označených v příloze 2/13, která je součástí výroku tohoto rozsudku, Prohlášení vlastníka ze dne 21. 7. 2010 pro budovy č. p. XY a č. p. XY k. ú. XY, zapsaného vkladem do katastru nemovitostí pod č. j. V-35852/2010-101, jako č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, umístěných v prvním nadzemním podlaží domu č. p. XY, k. ú. XY, obec XY(dále jen „předmětné sklepní kóje“) a předat žalobci 7 přístupových klíčů nezbytných pro užívání těchto sklepních kójí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.)

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. -91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).

Dospěl k závěru, že neexistuje žádný právní titul, který by opravňoval žalobce k užívání předmětných sklepních kójí, neboť předpokládaná smlouva o zřízení věcného břemena ani žádná jiná smlouva, umožňující žalobci kóje užívat, uzavřena nebyla, žalované právo pak nezakládá ani prohlášení vlastníka ze dne 21. 7. 2010 jako jednostranný právní úkon podle , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( , ).

Prohlášení vlastníka budovy dle , o vlastnictví bytů, představuje základní způsob vzniku vlastnictví jednotek a společných částí domu, kterým dochází k rozdělení existující budovy na jednotky. Jedná se o jednostranný právní úkon ve smyslu obč. zák. s obligatorní písemnou formou a s podrobně popsanými speciálními nezbytnými náležitostmi včetně příloh (srov. komentář Novotný, M., Fiala, J., Horák, T., Oehm, J., Holejšovský, J., Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, str. 45).

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že i jednostranné právní úkony podléhají pravidlům o výkladu projevů vůle zakotveným v § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. , či ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. ). Otázka výkladu smluv podle obč. zák., je v právní teorii (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. II. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 321 – 329) i soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem. Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem y, na níž je zaznamenán. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. ).

V projednávané věci se odvolací soud zabýval obsahem prohlášení vlastníka domu a dostatečně odůvodnil, proč závazek užívat předmětné sklepní kóje neexistoval, a tedy nemohl přejít na jednotlivé vlastníky jednotek. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah prohlášení vlastníka, přehlíží, že neexistenci právního úkonu nelze samotným výkladem překlenout. Výtka nesprávného postupu při aplikaci zákonných výkladových pravidel ve vztahu k existenci závazku užívat předmětné sklepní kóje dle prohlášení vlastníka budovy je tak v tomto směru nedůvodná.

Poukazuje-li dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž má být na právní úkon pohlíženo spíše jako na platný než na neplatný, přehlíží, že odvolací soud platnost právního úkonu (prohlášení vlastníka) neposuzoval.

K otázce, zda prohlášení vlastníka budovy je právním úkonem ve smyslu § 34 obč. zák., kterým je možné zakotvit právo ve prospěch třetí osoby ve smyslu § 50 obč. zák., jež pak zavazuje všechny budoucí vlastníky jednotek, Nejvyšší soud uvádí, že uvedenou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil, a proto se jí nemohl zabývat ani dovolací soud. Pro úplnost lze však dodat, že prohlášení vlastníka budovy představuje jednostranný právní úkon a nejedná se tak o smlouvu, o níž výslovně hovoří § 50 obč. zák.

Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení věta první jako nepřípustné odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 10. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu