Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2021/2020

26 Cdo 2021/2020-269

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Faiveley Transport Plzeň s.r.o., se sídlem Nýřany 1238 – Areál společnosti DIOSS NÝŘANY a.s., IČO: 26364450, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem Plzeň, Hálkova 1185/24, proti žalované INVESTMENT & PROPERTIES a.s., se sídlem Brno-město, Masarykova 427/31, IČO: 28262425, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 3.009.457,50 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2019, č. j. -231, ve spojení s usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. -236, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 3.009.457,50 Kč s příslušenstvím (v podobě zákonných úroků z prodlení) a smluvní pokutu ve výši 0,05 % z žalované částky za každý den prodlení s jejím zaplacením za období od 7. května 2010 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že jako nájemkyně tam specifikovaných nebytových prostor (dále jen „nebytové prostory“) poskytla uvedenou částku právní předchůdkyni žalované (tehdejší pronajímatelce nebytových prostor) jako tzv. jistinu pro případ, že by jí v průběhu trvání nájemního vztahu nezaplatila nájemné nebo úhrady za služby. Předmětná jistina (popř. její nepoužitý zbytek) jí pak měla být vrácena – za dohodnutých podmínek, tj.

„po skončení nájmu, a to do 10 dnů po zaplacení dluhů nájemce…“

, konkrétně do 6. května 2010. Žalovaná (pozdější pronajímatelka nebytových prostor) jí však jistinu do doby podání žaloby nevydala. Přitom pro případ prodlení s vrácením jistiny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení.

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. -60, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 3.009.457,50 Kč a tam uvedenou smluvní pokutu a úrok z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. června 2015, č. j. -107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 3.009.457,50 Kč; jinak (tj. ve zbývající části výroku I. a v nákladovém výroku II.) ho zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. dubna 2016 zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně smluvní pokuty a úroku z prodlení, a to v obou případech za období od 7. května 2010 do 30. května 2010 (viz protokol o jednání na č. l. 121 a 122 spisu), a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 14. dubna 2016, č. j. -123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) smluvní pokutu ve výši 0,05 % z částky 3.009.457,50 Kč za každý den prodlení s jejím zaplacením za období od 31. května 2010 do 27. listopadu 2015 a tam specifikovaný úrok z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 13. listopadu 2019, č. j. -231, ve spojení s usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. -236, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.) a změnil tam uvedeným způsobem v nákladovém výroku II. (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok III.).

Dovolání žalované (dovolatelky) proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu (ve skutečnosti proti jeho výroku I. – s přihlédnutím k obsahu dovolání), k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „ “).

Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů ( věta první, věta první za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů).

Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že za předchozí právní úpravy se soudní praxe ustálila v názoru, že týkala-li se – jako v tomto případě – smlouva uzavřená mezi podnikateli, která není upravena v hlavě druhé části třetí obchodního zákoníku ( , obchodní zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013 – dále jen „obch. zák.“), podnikatelské činnosti smluvních stran ( obch. zák.), podléhala co do zvláštních ustanovení týkajících se příslušného smluvního typu a zvláštním zákonům (zde ); ve všem, co pro daný smluvní typ nebylo dáno zvláštní úpravou, však platila obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněného pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudní praxe ustálená za účinnosti , , ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. září 2007, sp. zn. , a z 29. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 43/2008 a 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) rovněž dovodila, že ustanovení obč. zák., upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci, obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy dopadalo i na vztahy nájmu nebytových prostor a týkalo se celého obsahu nájemního vztahu.Vztahovalo se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé), mezi které bylo možné zařadit např. kauci ve smyslu obč. zák. Pokud by zákonodárce chtěl vymezit jen určitá práva a povinnosti, které přecházejí na nového vlastníka, učinil by tak výslovně. Neučinil-li tak, nebyl žádný důvod vykládat ustanovení obč. zák. v tom smyslu, že přecházejí na nového vlastníka jen vybraná práva a povinnosti (srov. nález Ústavního soudu z 8. července 2010, sp. zn. , k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení z 15. května 2017, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. prosince 2017, sp. zn. ).

Z řečeného pro danou věc vyplývá, že kupní smlouvou ze dne 3. září 2008 vstoupila do původního nájemního vztahu, založeného smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 25. února 2005, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „nájemní smlouva ze dne 25. února 2005“), na místo pronajímatelky (§ 680 odst. 2 obč. zák.) dovolatelka. Současně není pochyb o tom, že vstupem do postavení pronajímatelky na ni přešel i závazek vrátit žalobkyni – po skončení nájmu – poskytnutou jistinu (tzv. jistina funkčně korespondovala kauci ve smyslu § 686a obč. zák., leč sjednané v rámci nájmu nebytových prostor) za podmínek zakotvených v čl. XII. bodu 12.3. nájemní smlouvy ze dne 25. února 2005. Ostatně otázka dovolatelčiny povinnosti vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu byla již pravomocně vyřešena částí výroku I. prvního rozsudku soudu prvního stupně, jíž potvrdil odvolací soud rozsudkem, který nebyl napaden dovoláním (kromě toho dovolatelka uvedenou povinnost již také splnila, a to dne 27. listopadu 2015). Za tohoto stavu však není pochyb ani o tom, že po vstupu do postavení pronajímatelky (§ 680 odst. 2 obč. zák.) zavazovalo dovolatelku i ujednání o smluvní pokutě, sjednané pro případ prodlení s vrácením jistiny, jež bylo rovněž zakotveno v čl. XII. bodu 12.3. nájemní smlouvy ze dne 25. února 2005. Z akcesorické povahy ujednání o smluvní pokutě totiž vyplývá, že smluvní pokuta nemůže být sjednána bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. května 2004, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 20. května 2010, sp. zn. ). Řečeno jinak, „osud“ dotčeného akcesorického závazku je svázán s osudem zajišťovaného (hlavního) závazku; nelze-li tedy považovat za zcela samostatný a nezávislý na nájmu nebytových prostor (hlavní) závazek k vrácení jistiny, nelze takto pojímat ani (akcesorický) závazek plynoucí z ujednání o smluvní pokutě. Ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. XII. bodu 12.3. nájemní smlouvy ze dne 25. února 2005 proto není vyňato z právního nástupnictví (sukcese) podle § 680 odst. 2 obč. zák., jak se mylně domnívala dovolatelka.

K dovolacím námitkám vztahujícím se k posouzení přiměřenosti smluvní pokuty pak lze uvést následující.

Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvoval obchodní zákoník v ustanovení § 301 oprávnění soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (moderovat). Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty záviselo na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Nebylo ani vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládal. Při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty však nebylo možné přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy též k důvodům, pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení. Skutečnosti, k nimž došlo až následně, mohly – podle své povahy – vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž podle ustanovení § 265 obch. zák. nepožíval právní ochrany (viz např. odůvodnění rozsudků velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. , a z 11. dubna 2018, sp. zn. , uveřejněných pod č. 81/2010 a 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na nepřiměřenost smluvní pokuty nebylo možno usuzovat ani z její celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. června 2004, sp. zn. , uveřejněný pod C 2801 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 24. července 2007, sp. zn. , dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. března 2016, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 11. října 2016, sp. zn. ).

V posuzované věci se odvolací soud vypořádal s otázkou přiměřenosti smluvní pokuty v intencích shora uvedených judikatorních závěrů a jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Okolnosti zdůrazňované v dovolání (dovolatelka neobdržela jistinu od své právní předchůdkyně a ani nebyla informována o existenci příslušného závazku, dále také – blíže nespecifikovaná – „absence zavinění dlužníka“) nastaly až po sjednání smluvní pokuty a jsou tudíž nerozhodné pro úvahu o použití moderačního oprávnění soudu podle § 301 obch. zák. Dále lze uvést, že povinnost k vrácení jistiny po skončení nájmu pro dovolatelku (jako pronajímatelku nebytových prostor) jednoznačně vyplývala z čl. XII. bodu 12.3. nájemní smlouvy ze dne 25. února 2005 a nelze proto hovořit o „nejednoznačnosti zajišťované povinnosti“, jak se konstatuje v dovolání. Neobstojí ani dovolatelčin poukaz na to, že „část tvrzené škody je již kompenzována úrokem z prodlení ve smyslu § 369 odst. 2 ObchZ“. Nelze totiž takto izolovaně zdůrazňovat pouze kompenzační (uhrazovací) funkci smluvní pokuty a ve skutečnosti opomenout, že smluvní pokuta plní též funkce preventivní (motivační) a sankční. Celkovou výši smluvní pokuty pak nelze vykreslovat jako důsledek délky soudního řízení, jak se o to dovolatelka rovněž pokoušela; ve skutečnosti jde o výraz jejího dlouhodobého prodlení se splněním zajištěné smluvní povinnosti a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (0,05 % dlužné částky denně). Již jen na okraj dovolací soud dodává, že okolnosti projednávané věci nesvědčí ani o tom, že by žalobkyně uplatnila právo na smluvní pokutu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. (k hlediskům rozhodným pro úvahu, zda se jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, příčí zásadám poctivého obchodního styku, lze v podrobnostech odkázat např. na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 4. dubna 2016, sp. zn. , uveřejněného na str. 277 v sešitě č. 7/2016 časopisu Obchodní právo).

S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Nad rámec uvedeného však dovolací soud přesto výjimečně připomíná, že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, jejichž pomocí má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení , jak se snad – vzhledem k obsahu dovolání – mylně domnívala dovolatelka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 175/2003 časopisu Soudní judikatura).

Z uvedeného vyplývá, že co do posouzení otázek nastolených v dovolání lze napadený rozsudek pokládat za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a a o skutečnost, že žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady (náklady související s advokátním vyjádřením k dovolání nelze pro jeho stručnost a v podstatě heslovitost pokládat za účelně vynaložené), na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu