Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2044/2019

29 Cdo 2044/2019-253

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně M. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, proti žalovanému J. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 777, PSČ 760 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2019, č. j. -219, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Dne 18. února 2014 vystavil žalovaný v Přerově na řad P. P. (dále též jen „remitent“) směnku vlastní, splatnou 21. února 2014, na směnečnou sumu 1.200.000,- Kč, s doložkou bez protestu (dále jen „směnka“); remitent směnku dne 19. února 2014 rubopisoval na N. P. (dále jen „N. P.“) a tato ji dne 23. listopadu 2015 rubopisovala na (původního) žalobce.

2) Téhož dne uzavřeli remitent (jako prodávající) a žalovaný (jako kupující) smlouvu, na základě které remitent prodal žalovanému ve smlouvě specifikované nemovitosti za sjednanou kupní cenu ve výši 1.200.000,- Kč; v kupní smlouvě smluvní strany sjednaly zajištění závazku k zaplacení kupní ceny směnkou.

3) Žalovaný kupní cenu uhradil dne 17. března 2016.

4) Podle usnesení Policie České republiky ze dne 19. října 2015, č. j. KRPM-114238-161/TČ-2014-140881, a „uvědomění OSZ Přerov“ bylo zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) N. P. jako obviněné ze spáchání trestného činu podvodu, (mimo jiné) za skutek spočívající v tom, že „žalovanému pomohla sjednat smlouvu o stavebním spoření překlenovací úvěr ve výši 1.100.000,- Kč a v rozporu s jejich dohodou, že peníze budou převedeny manželům P. jako úhrada kupní ceny, podstrčila žalovanému k podpisu pokyn k čerpání úvěru, na základě kterého byla tato částka převedena na účet subjektu REALITY DRAŽBY OBCHOD s. r. o., jehož je jednatelkou, a tyto peníze použila pro svou potřebu a způsobila tak žalovanému škodu ve výši 1.100.000,- Kč“.

5) Remitent podepisoval i další y, o kterých mu N. P. sdělila, že je musí podepsat „kvůli katastru“; o žádné směnce nevěděl, s N. P. nebyl ani dohodnut na převodu směnky.

Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. , , , , a , zákona směnečného a šekového (dále jen „ “), uzavřel, že:

a) Směnka je platná a (původnímu) žalobci svědčí „tvrzený postižní nárok“.

b) Jelikož N. P. při nabývání směnky od remitenta jednala vědomě na škodu žalovaného a (původní) žalobce nabyl směnku od N. P. až 23. listopadu 2015 (po uplynutí lhůty k protestu pro neplacení), zůstaly žalovanému zachovány vůči (původnímu) žalobci všechny relativní námitky.

Žalovaný ale v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu neuplatnil „neplatnost svého vlastního právního jednání – vystavení směnky“, když netvrdil, že by jeho vlastní právní jednání bylo rozporné se zákonem [ , (dále jen „o. z.“)]; tvrdil rozpor se zákonem toliko ve vztahu k jednání N. P.

c) O případ, kdy chybí vůle jednajícího, jde tehdy, když jednající formálně učiní určitý projev, aniž by však takový projev spočíval na jeho vůli. Právní teorie dospěla k závěru, že je tomu tak v případě „mimovolních projevů, jakými jsou např. reflexní pohyby či mluvení ze spaní, a dále v případě fyzického násilí“. Takováto tvrzení žalovaný jako svou námitkovou obranu nevznesl a proto jeho výhrada, podle níž „nikdy neprojevil pravou vůli směnku podepsat, naopak došlo k podvodnému vylákání jeho podpisu na směnce“, není důvodná.

d) Žalovaný neprokázal včas uplatněnou námitku neexistence kauzy směnky; z provedeného dokazování totiž plyne, že směnka byla vystavena jako zajišťovací k pohledávce remitenta na zaplacení kupní ceny za prodej nemovitostí. Argumentaci, podle níž „pokud by v krajním případě měl důvod směnky spočívat v zajištění úhrady kupní ceny, pak tento zaplacením zanikl a směnka tak již byla v době podání žaloby prostá kauzy“, uplatnil žalovaný až v podání ze dne 24. srpna 2016, to je po prvním jednání ve věci a koncentraci řízení podle ustanovení , (dále jen „ “); jde tak o námitku novou a opožděnou.

e) Právní jednání je neplatné, jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou. Z provedeného dokazování ovšem plyne, že remitent o existenci směnky ani o podvodném jednání N. P. nevěděl a již proto se žalovaný nemohl úspěšně dovolat „neplatnosti“ z důvodu omylu. Navíc v případě žalovaného nešlo o omluvitelný omyl, když „neomluvitelně a hrubě zanedbal obvyklou bedlivost a obezřetnost v právním styku“. Konečně žalovaný neprokázal, že by se (relativní) neplatnosti svého právního jednání dovolal.

Jelikož se žalovanému nepodařilo prostřednictvím včas uplatněných a odůvodněných námitek zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu, ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti.

Vrchní soud v Olomouci v průběhu řízení o odvolání žalovaného nejprve usnesením ze dne 1. března 2017, č. j. -144, připustil, aby do řízení na místo žalobce vstoupila M. S.; usnesením ze dne 2. srpna 2017, č. j. -158, přerušil odvolací řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. a usnesením ze dne 11. prosince 2018, č. j. -210, rozhodl o pokračování v odvolacím řízení, když „ve věci obžalované N. P. bylo již pravomocně rozhodnuto“.

Následně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. -219, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. ledna 2018, č. j. -1711, a z usnesení Krajského soudu v Ostravě ­˗ pobočky v Olomouci ze dne 2. listopadu 2018, č. j. -1824, odvolací soud zjistil, že N. P. byla uznána vinnou mimo jiné tím, že „v rámci finančního poradenství, poskytovaného žalovanému (poškozenému) v souvislosti se zakoupením podílu ve výši jedné poloviny vyjmenovaných nemovitostí od P. P. za sjednanou kupní cenu 1.200.000,- Kč, přesvědčila žalovaného, aby podepsal y, které dle jejího ústního vyjádření měly souviset s převodem vlastnictví k nemovitostem, a mezi tyto y zařadila rovněž směnku vlastní, na jejímž základě se žalovaný jako údajný výstavce zavázal uhradit bez protestu na řad P. P. směnečnou sumu ve výši 1.200.000,- Kč. Žalovaný y včetně směnky bez bližšího čtení podepsal a obžalovaná dne 19. února 2014 pod stejnou záminkou, to je po předchozím ústním příslibu, že je nutné podepsat y související výlučně s otázkou převodu vlastnického práva k příslušným nemovitostem, přesvědčila P. P., aby opatřil svým podpisem soubor dokumentů, který mu za tímto účelem předložila, a mezi nimi byla rovněž zmíněná směnka, kterou P. P. takto indosoval na řad obžalované. Rovněž P. P. s ohledem na ujištění ze strany obžalované bez bližšího čtení rubopis podepsal, a to na poště v Hranicích, kde došlo k legalizaci jeho podpisu. Nevěděl však, že převádí na obžalovanou práva z uvedené směnky. Obžalované bylo dále kladeno za vinu, že dne 23. listopadu 2015 převedla za nezjištěnou finanční odměnu směnku na řad J. J., který ji uplatnil žalobou u Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci (v této projednávané věci). Po právní stránce bylo toto jednání obžalované kvalifikováno jako zločin podvodu podle ustanovení , 4 písm. d) spáchaný ve stádiu pokusu podle ustanovení , neboť obžalovaná se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby se obohatila tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Tohoto jednání se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, k jeho dokonání však nedošlo“.

Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že „směnka jako abstraktní a nesporný závazek z cenného papíru nepotřebuje k tomu, aby platně existovaly závazky do ní vtělené, nic víc, než sama sebe“. Právní teorie i soudní praxe jsou ustáleny v závěru, že žádná směnka, ať již jde o směnku zajišťovací či platební, nevzniká jen tak, neboť je vždy někdo, kdo buď požaduje vystavení směnky po druhém účastníku, anebo kdo sám nabízí, že směnku vystaví. Fakticky jde o návrh na uzavření smlouvy a následně o přijetí takového návrhu. Smlouvy, které jsou bezprostředním důvodem vzniku směnky nebo směnečných závazků, jsou smlouvami směnečnými, a vzhledem k tomu, že nejsou žádným předpisem upraveny, jde o tzv. smlouvy nepojmenované; proto obstojí v jakékoli formě. Nemusí jít ani o nabídku a přijetí výslovně vyjádřené, neboť oba tyto úkony mohou být učiněny konkludentně. Minimem ujednání obsaženým ve směnečné smlouvě je závazek jednoho z účastníků směnečného vztahu učinit ve prospěch druhého příslušný směnečný úkon, tj. vystavit směnku. Součástí ujednání je i funkční propojení mezi směnkou a jiným vztahem, neboť právě takováto dohoda umožní označit určitou směnku za platební nebo zajišťovací.

Má-li být takto vystavena ̶ pokračoval odvolací soud ̶ tzv. zajišťovací směnka a směnečná smlouva měla být smlouvou o zajištění (závazku) směnkou, je nezbytné, aby „mezi smluvními stranami bylo rovněž dohodnuto, třeba zcela neformálně, přesto však jasně, co je směnkou zajištěno a aby byla zcela určitě definována zajištěná pohledávka. Nepochybným účastníkem směnečné smlouvy je výstavce směnky, který ji vydává. Na straně oprávněné bude pravidelně remitent směnky, tj. osoba, v jejíchž prospěch je směnka vydána. Smyslem směnečné smlouvy pak je, aby osoba smlouvou určená obdržela příslušnou u. Jinými slovy řečeno, k řádnému uzavření směnečné smlouvy, jejímu splnění, dojde až předáním směnečné y, které odpovídá jak zákonu směnečnému a šekovému, tak i okolnostem sjednaných ve smlouvě“.

Jakkoli odvolací soud shledal správnými závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalovanému zůstalo zachováno právo bránit se v tomto řízení tzv. relativními námitkami, měl na rozdíl od soudu prvního stupně za prokázánu námitkovou obranu žalovaného, podle níž neměl vůli vystavit spornou směnku a „žádnou směnečnou smlouvu neuzavřel“.

V této souvislosti odvolací soud s poukazem na ustanovení akcentoval, že je vázán rozhodnutím soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a o tom, kdo jej spáchal. Bylo-li jednání N. P. spočívající ve vystavení směnky, vylákání podpisu žalovaného a podpisu remitenta z hlediska trestněprávního posouzeno jako zločin podvodu spáchaný ve stádiu pokusu a N. P. byla za ně (mimo jiné) pravomocně odsouzena, nelze než uzavřít, že „takové právní jednání odporující zákonu, které se současně příčí i dobrým mravům, je podle ustanovení o. z. neplatné; směnka, z níž jsou nároky v tomto řízení uplatňovány, nemůže z těchto důvodů požívat právní ochrany“.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné k řešení následujících právních otázek:

1) Zakládá protiprávní (trestní) jednání osoby, která nebyla účastníkem právního jednání (vystavení směnky a uzavření směnečné smlouvy), důvody neplatnosti takového právního jednání (směnečné smlouvy)?

2) Je možno vznášet ve směnečném řízení námitku relativní neplatnosti směnečné smlouvy po uplynutí lhůty určené k podání námitek?

3) Je možno uplatnit námitku relativní neplatnosti právního jednání vůči osobě, která nebyla účastna takového právního jednání?

Podle názoru dovolatelky nebyly první dvě právní otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zodpovězeny; třetí z nich odvolací soud vyřešil v rozporu s „konstantní judikaturou“, podle níž je nutno námitku relativní neplatnosti právního jednání vznést jen vůči osobě, která byla takového právního jednání účastna.

Podle dovolatelky je otázkou, zda žalovaný jednal v omylu (jinými slovy nevěděl, co podepisuje). Přitom jednání N. P. nevykazuje takovou intenzitu závadnosti, aby bylo podřaditelné „pod zákonnou normu upravující důvody absolutní neplatnosti právního jednání“; závěr odvolacího soudu o neplatnosti směnečné smlouvy tak není správný.

Neplatnost právního jednání ˗ pokračuje dovolatelka ˗ upravují ustanovení § 580 až § 585 o. z., přičemž za relativně neplatné je považováno jednání, které se příčí dobrým mravům, odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ani pod jeden zákonný důvod nelze podřadit jednání stran popsané v námitkách žalovaného.

„V případě namítnutí relativní neplatnosti právního jednání může tuto námitku vznést pouze ten, na jehož ochranu tato neplatnost slouží, a to vůči druhé straně právního jednání, případně dalším stranám právního jednání, nikoli však vůči třetí osobě, která nebyla takového právního jednání účastna. V daném případě se tak mohl žalovaný dovolávat neplatnosti jen vůči N. P. a nikoli vůči „žalobci“; taková námitka by musela být vznesena nejpozději do doby určené pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Nestalo-li se tak, „je potřeba právní jednání považovat za platné“.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení

Jakkoli odvolací soud založil své právní posouzení věci (jen) na závěru, že jednání N. P. je neplatné podle ustanovení § 580 o. z., Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá (ve výsledku) pravidlům obsaženým v ustanovení § 6 o. z., podle nichž každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Jelikož v době rozhodování odvolacího soudu byl v právní moci rozsudek Okresního soudu v Přerově č. j. -1711, je zjevné, že odvolací soud byl vázán jeho výrokem, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (srov. ). Přitom z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti trestním rozsudkem je pak dán mírou, v níž jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku.

K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. (uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. (uveřejněného pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. , jakož i judikaturu v těchto rozhodnutích dále označenou.

Jinými slovy, byla-li N. P. pravomocně odsouzena za jednání, jež bezprostředně vedlo k podpisu směnky žalovaným (jako výstavcem) a k převodu směnky remitentem na N. P., nemohla ze svého protiprávního činu těžit. Skutečnost, že N. P. převedla směnku rubopisem na (původního) žalobce (dne 23. listopadu 2015) a ten ji následně v průběhu odvolacího řízení převedl rubopisem na žalobkyni, byla pro právní posouzení věci (rozuměj co do použitelnosti námitkové obrany žalovaného, založené na jednání N. P., i proti dalším nabyvatelům směnky) nevýznamná již proto, že směnka byla převáděna až po splatnosti (viz čl. I. a ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními , a , když Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu