Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1987/2020

22 Cdo 1987/2020-154

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci žalobců a) B. K., narozené XY, a b) J. K., narozeného XY, obou bytem ve XY, zastoupených Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, proti žalovanému městu Varnsdorf, se sídlem úřadu ve Varnsdorfu, náměstí Edvarda Beneše 470, IČO 00261718, zastoupenému Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, T. G. Masaryka 1838, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2019, č. j. -132 takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k pozemku parcelní číslo XY nacházejícím se v katastrálním území a obci XY o výměře 79 m

2

. V roce 1984 nabyli právo osobního užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 568 m

2

pro stavbu rodinného domu, který postavili v roce 1987. Od roku 1984 užívali také část sousedního pozemku parc. č. XY, kterou považovali za jim přidělený pozemek a kterou připlotili k jim přidělenému pozemku. Teprve v roce 2012 se dozvěděli, že užívají část pozemku parc. č. XY, vymezenou geometrickým plánem z roku 2012 jako pozemek parc. č. XY, jehož vlastníkem je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Žalobci dovozovali, že byli oprávněnými držiteli práva osobního užívání předmětného pozemku a nabyli k němu vlastnické právo podle , , ve znění novely provedené (dále „obč. zák.“), který stanovil, že právo osobního užívání pozemku vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti zákona (1. 1. 1992), se mění na právo vlastnické. I kdyby spojovali oprávněnou držbu předmětného pozemku až s datem 1. 1. 1992, tedy že byli v dobré víře, že předmětnou část sousedního pozemku nabyli do vlastnictví podle obč. zák., vydrželi vlastnické právo k němu podle obč. zák. uplynutím desetileté vydržecí doby 1. 1. 2002.

Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. -104, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. -132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku podávají žalobci („dovolatelé”) dovolání, jehož přípustnost opírají o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [ („ “)].

Tvrzený důvod přípustnosti dovolání není dán, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s dovolateli označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Dovolatelé tvrdí, že napadený rozsudek je v rozporu s níže uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu; tak tomu však není.

„Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. ).

Odvolací soud postupoval v souladu s tímto rozhodnutím, když zvažoval, zda z dokumentů, jejichž obsah byl žalobcům znám, vyplývalo, že museli o skutečných vlastnických poměrech vědět: „Již v době několika měsíců před nabytím účinnosti dohody o zřízení práva osobního užívání existoval souvislý pás jiného pozemku mezi pozemkem, na který se právo osobního užívání vztahovalo, tedy pozemkem parcelní číslo XY, a silnicí… Již na tomto základě žalobci měli a mohli při obvyklé míře pozornosti a opatrnosti, kterou lze od nich očekávat, dovodit, že mezi pozemkem parcelní číslo XY a silnicí je pozemek, k němuž jim právo osobního užívání nenáleží (pozemek parcelní číslo XY)“.

K tomu dovolací soud uvádí, že i kdyby se žalobci mýlili, šlo by vzhledem k uvedenému o omyl neomluvitelný. Jestliže tak nebyli v dobré víře již v okamžiku, kdy se uchopili držby práva osobního užívání, nemohly to pozdější okolnosti (např. omyl stavebního úřadu při vydání stavebního povolení) ovlivnit. Ostatně podobně Nejvyšší soud uvedl, že i v případě, že skutečný („naturální“) vlastník o soulad stavu katastru se skutečnými právními poměry nedbá, nemůže nedostatek jeho aktivity zhojit nedostatek dobré víry nabyvatele věci (usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ). Jestliže muselo být žalobcům od počátku zjevné, že sporný pozemek není jejich, pak ani pozdější stavební povolení nemohlo jejich dobrou víru založit.

Dovolatelé poukazují na judikaturu, která vychází z toho, že omyl vyvolaný státním orgánem je třeba posuzovat shovívavěji (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. ; nicméně v dané věci není zřejmé, že by státní orgán omyl vyvolal, a to dříve, než se žalobci držby ujali.

„Je přípustná i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku ‘připlocen‘, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. ).

Toto rozhodnutí nevylučuje, aby vzhledem ke však okolnostem věci byla za oprávněnou považována držba, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí; to ovšem napadené rozhodnutí nijak nepopírá. Z citovaného rozsudku však nijak nevyplývá, že by bylo možno považovat za oprávněnou držbu i v případě, že z dokumentů, které měl držitel v dispozici, jasně vyplývalo, že držený pozemek mu nepatří. A právě takový skutkový závěr odvolací soud učinil.

Dále odkazují na rozhodnutí, ve kterém dovolací sodu uvedl: „Při hodnocení oprávněnosti držby státu bylo třeba vzít v úvahu, že tato držba probíhala nerušeně od roku 1956, že žádná ze stran tehdejší průběh hranice nezpochybňovala, a že pro stát fakticky ovládaly pozemek jako detentoři fyzické osoby, a že stát přímo svými orgány držbu nevykonával. Bez povšimnutí neměla zůstat ani výměra drženého pozemku, resp. to, jak hluboce do sousedního pozemku plot zasahoval, a poměr drženého pozemku s tím, který byl k pozemku ve vlastnictví státu připlocen. Konečně je třeba odkázat na presumpci dobré víry držitele, která se v občanském právu uplatňovala i před novelou č. “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. )“. Jde o jiné skutkové okolnosti, než v této věci – v citované věci soud neučinil závěr, že by muselo být od počátku zřejmé, jaké jsou skutečné poměry.

Dovolatelé též tvrdí, že napadené rozhodnutí se nevypořádalo s tím, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Je však třeba připomenout konstantní judikaturu, podle které se uvedené ustanovení uplatní až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. ). Jestliže soud neměl o nedostatku dobré víry pochybnost, pak bylo třeba považovat domněnku dobré víry držitelů za vyvrácenou.

Tvrzené důvody přípustnosti dovolání tak nejsou dány. K věci lze ještě podrobněji uvést:

Odvolací soud konstatoval: „K závěru, že žalobci užívali část pozemku parcelní číslo XY (v rozsahu, v jakém z tohoto pozemku později vznikl pozemek parcelní číslo XY) v dobré víře o tom, že jim k ní vzniklo právo osobního užívání, by bylo možno dojít pouze v případě, že žalobci neměli povědomí o existenci pozemku parcelní číslo XY a začali s užíváním jeho části v domnění, že se jedná o součást pozemku parcelní číslo XY, k němuž jim bylo zřízeno právo osobního užívání. Zde nelze a priori vyloučit dobrou víru žalobců“. Dovolatelé na tento názor odkazují a tvrdí, že o existenci pozemku parcelní číslo XY nevěděli, a byli tak objektivně v dobré víře, že jde o část pozemku v jejich osobním užívání, později ve vlastnictví. Odvolací soud však uzavřel, že o existenci tohoto pozemku museli vědět a jejich držba tak nebyla oprávněná. Odvolací soud k tomu uvedl: „Již v době několika měsíců před nabytím účinnosti dohody o zřízení práva osobního užívání existoval souvislý pás jiného pozemku mezi pozemkem, na který se právo osobního užívání vztahovalo, tedy pozemkem parcelní číslo XY, a silnicí. Tato skutečnost vyplývala i z geometrického plánu ze dne 7. 5. 1984. Z rozhodnutí o umístění stavby rodinného dvojdomku, vydaného Městským národním výborem ve Varnsdorfu dne 27. 6. 1984, vyplývá, že část rodinného dvojdomku náležející žalobcům bude postavena na pozemku parcelní číslo XY, přičemž objekt bude vzdálen od hranic sousedních pozemků (mimo jiné pozemku parcelní číslo XY) minimálně 5 metrů. Z připojeného plánku zakreslení umístění rodinného dvojdomku pak vyplývá, že tento je umístěn na pozemku, mezi nímž a silnicí se nachází souvislý pás jiného pozemku, tedy pozemku, který již není pozemkem parcelní číslo XY. Žalobci si přitom museli být vědomi, že právo osobního užívání jim náleží pouze k pozemku parcelní číslo XY. Stejně tak z plánku připojeného ke stavebnímu povolení vydanému Městským národním výborem – odborem výstavby a územního plánování - Varnsdorf dne 1. 10. 1984 vyplývá, že pozemek parcelní číslo XY nezasahuje až k silnici, tedy, opět, že právo osobního užívání žalobců se nevztahuje na pozemek nacházející se mezi jejich pozemkem a silnicí. Jak rozhodnutí o umístění stavby, tak stavební povolení, jsou adresovány žalobci. Již na tomto základě žalobci měli a mohli při obvyklé míře pozornosti a opatrnosti, kterou lze od nich očekávat, dovodit, že mezi pozemkem parcelní číslo XY a silnicí je pozemek, k němuž jim právo osobního užívání nenáleží (pozemek parcelní číslo XY)“.

Dovolací soud opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat a zpochybnit jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068). Uvedený závěr odvolacího soudu není zjevně nepřiměřený.

K dlouholeté držbě pozemku žalobci odvolací soud konstatoval: „Spokojili-li se žalobci s pouhou pasivitou žalované, spočívající v nedostatku obrany proti zásahu do svého vlastnického práva užíváním předmětného pozemku, není ani tato skutečnost způsobilá založit dobrou víru žalobců o tom, že jim právo náleží, neboť vědomě neoprávněné chopení se detence předmětného pozemku předcházelo následné déletrvající pasivitě žalovaného, spočívající v tom, že před nabídkou k odkupu předmětného pozemku nepřistoupil ke smluvní úpravě užívání tohoto pozemku žalobci. Počáteční absenci dobré víry pak nezhojí ani po více než dvě desetiletí trvající stav nerušeného užívání pozemku“. Ani zde nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou – nebyli-li žalobci od počátku v dobré víře, nemohl tento nedostatek zhojit běh času. Pokud pak dovolatelé poukazují na judikaturu týkající se vztahu pasivity skutečného vlastníka drženého pozemku a dobré víry držitele, pak je třeba uvést, že jde o pomocné hledisko, které je třeba zvažovat v kontextu dalších zjištěných skutečností. Nad rámec toho, co uvedl k věci odvolací soud, se dodává, že pasivita vlastníka drženého pozemku je zpravidla významnější skutečností tam, kde lze předpokládat, že vlastník má vzhledem k rozloze a množství pozemků ve vlastnictví o skutečných hranicích přehled, jak je tomu zejména u pozemků domů, vlastněných fyzickými osobami.

Není tu tak nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu