Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2804/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Jana Mareše a Blanky Marešové, zastoupených Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Paprsková 1340/10, 140 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. -84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen " "). Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že svým postupem porušil jejich právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 d (dále jen " ") a základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 odst. 1 y.

Z ústavní stížnosti a přiloženého usnesení vrchního soudu vyplývají následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14.1.2014 č.j. -59 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka byla vyloučena bytová jednotka (výrok I.), a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit insolvenčnímu správci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení za právní zastoupení (výrok II.). Proti výroku II. podali stěžovatelé odvolání, ve kterém uvedli, že postup, který zvolili, a který byl odmítnut městským soudem, vycházel z nesprávného, resp. neúplného poučení poskytnutého insolvenčním správcem. Proto se stěžovatelé domnívali, že mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle a náhrada nákladů řízení neměla být insolvenčnímu správci přiznána. ústavní stížností napadeným usnesením výrok o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovatelům uhradit insolvenčnímu správci náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že insolvenční správce poučil stěžovatele zcela obecně s odkazem na ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Poučení dle názoru vrchního soudu neobsahovalo výslovnou výzvu k podání vylučovací žaloby a insolvenční správce postupoval v souladu s ustanovením . Soud uvedl, že podání žaloby bylo výhradně na uvážení stěžovatelů a neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro postup ve smyslu ustanovení Podle jeho názoru nelze považovat přiznání náhrady nákladů insolvenčnímu správci za nemravné nebo v rozporu s obecnými principy spravedlnosti z důvodů uváděných stěžovateli, resp. jen proto, že jejich žaloba, která nebyla podána důvodně, byla zamítnuta. Proto postupoval ve smyslu ustanovení

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nezpochybňují meritorní podstatu rozhodnutí, napadají však výrok o nákladech řízení, resp. rozhodnutí vrchního soudu. Uvádí, že postupovali v souladu s poučením insolvenčního správce, které obsahoval dopis ze dne 2. 12. 2010. Teprve z rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta, zjistili, že ze zákona i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že měli při uplatnění svého práva postupovat jinak, než jak byli výslovně poučeni insolvenčním správcem. O tomto možném postupu však nebyli nijak poučeni. Z této skutečnosti stěžovatelé vyvozují, že zbytečné vedení soudního řízení a zbytečný vznik nákladů vyvolal právě insolvenční správce nesprávným poučením. ve svém rozhodnutí pak měl pouze mechanicky přejmout důvod uvedený v rozsudku městského soudu.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti napadají přiznání náhrady nákladů řízení insolvenčnímu správci jako nemravné a v rozporu s obecnými principy spravedlnosti, neboť mu umožnilo dosáhnout majetkového prospěchu ze svého protiprávního a nepoctivého jednání, tj. z nesprávného poučení stěžovatelů. Odvolávají se na požadavek, vyslovený v nálezu

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339) a v nálezu

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425), tedy aby rozhodnutí bylo nejen zákonné, ale především spravedlivé. Dle jejich názoru rozhodl formalisticky a mechanicky, aniž zohlednil specifické okolnosti projednávané věci.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata sporu odkazuje k nákladům řízení. V těchto otázkách se Ústavní soud stabilně vyjadřuje rezervovaně v tom smyslu, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, byť se v některých případech může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2014 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout a podrobit příslušné nákladové rozhodnutí revizi přichází v úvahu pouze v případech, kdy jeho vady dosáhnou značné intenzity a posunou věc do ústavněprávní roviny - pouhá nesprávnost či vyjádřený nesouhlas nejsou referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Přiznat náklady řízení je v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud není povolán k tomu, nahrazovat jejich uvážení a hodnocení svým vlastním. K tomu je oprávněn pouze v případech, kdy se napadená rozhodnutí zcela vymykají běžnému rámci a zcela zásadně porušují zásady férového procesu nebo jiná základní práva stěžovatelů.

v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč neshledal důvody pro postup dle a rovněž uvedl, proč se domnívá, že i přes nesprávné poučení bylo věcí stěžovatelů zvolit si odpovídající postup. Vycházel při tom z ustanovení , které skutečně obsahuje obecné náležitosti vyrozumění, včetně poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby. Svůj závěr tak podložil zákonným důvodem a následné úvahy nepostrádají věcný a právní základ, včetně toho, že se vypořádal s tvrzenou nesprávností příslušného poučení. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do uvážení soudů. To znamená, že v případech, kdy lze uvažovat o alternativních závěrech, a obecný soud vysvětlil, proč se přiklonil k jednomu z nich, by zásah Ústavního soudu představoval vykročení z pravomocí přiznaných mu y. Přestože si lze představit i opačný závěr vrchního soudu, je jeho závěr podložen a pohybuje se v mezích ústavnosti a Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj kasační zásah.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu