Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2540/2020

33 Cdo 2540/2020-291

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. F. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, proti žalované M. D., bytem XY (adresa pro doručování XY), o zaplacení 900.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019, č. j. -235, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 900.000 Kč z titulu vrácení zápůjčky.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2019, č. j. -235, potvrdil rozsudek ze dne 22. 11. 2018, č. j. -190, kterým Okresní soud v Kladně zamítl žalobu požadující, aby žalovaná zaplatila žalobci 900.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 300.000 Kč od 3. 8. 2016 do zaplacení, z částky 300.000 Kč od 4. 8. 2016 do zaplacení a z částky 300.000 Kč od 5. 8. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Otázku, která je podle jeho názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně, žalobce v dovolání žádným způsobem nespecifikuje, ani necituje případná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž by bylo možné takovou právní otázku dovodit. Dovolávaje se rozhodnutí ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázkám dokazování a důkazního břemene, žalobce vytýká odvolacímu soudu nesprávnost, resp. neúplnost právního posouzení věci. Namítá, že soudy nezjistily skutkový stav věci v rozsahu, který byl pro rozhodnutí nutný, a nesprávně přičetly tento nedostatek k jeho tíži s odkazem na břemeno důkazní a břemeno tvrzení. Připomíná, že k důkazu předložil písemnou smlouvu o zápůjčce a další písemnosti (fakturační lístky obsahující prohlášení o zápůjčkách), které žalovaná podepsala, a jestliže tvrdí, že je nikdy předtím neviděla, je na ní, aby své obranné tvrzení prokázala (doložila důkazy). Žalobce nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyhodnotil jím předložené důkazy (zejména fakturační doklady a výpovědi svědkyň K.) z hlediska závažnosti a věrohodnosti, a vytýká mu, že uvěřil obrannému tvrzení žalované, přestože nebylo žádnými důkazy podpořeno. Připomíná, že svědkyně N. K. st. a N. K. ml. vypovídaly s delším časovým odstupem od vybírání peněz z účtu a jejich předávání žalované, což se projevilo v nepřesnostech při uvádění detailů zápůjček. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému pojednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přestože žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v , z obsahu dovolání je zřejmé, že jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že tiskopisy 3 faktur s pořadovými čísly 0213617, 0213623 a 0213630 ze dne 3. 8. 2016, 4. 8. 2016 a 5. 8. 2016, kterými žalobce prokazoval uzavření smlouvy o zápůjčce a předání tří finančních částek (po 300.000 Kč) žalované, byly žalovanou bianco podepsány v době společného soužití účastníků, kdy žalobce žalované pomáhal při podnikání, text „dne 3. 8. 2016 (4. 8. 2016, 5. 8. 2016) jsem zapůjčil do 30. 3. 2017 M. F. D. finanční hotovost 300.000 Kč, tato částka dle domluvy obou stran bude navrácena do 30. 3. 2017“ do těchto tiskopisů žalobce následně dopsal. Výpovědi svědkyň N. K. st. a N. K. ml., které jsou v blízkém příbuzenském poměru k žalobci, hodnotil jako nevěrohodné, neboť se rozcházely v tvrzeném místě předání peněz žalované a výběru peněz z bankovních účtů. Skutkově uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že žalované ve dnech 3. 8. 2016, 4. 8. 2016 a 5. 8. 2016 předal jako zápůjčku vždy 300.000 Kč, které měly být použity na zaplacení mimořádných splátek hypotečního úvěru žalované. Žalobce oproti tomu prosazuje, že žalované zapůjčil 900.000 Kč; jako právní laik nahradil standardní písemnou smlouvu prohlášeními žalované na fakturačních dokladech s koncovými čísly 617, 623 a 630, přičemž považoval za nerozhodné, zda je žalovaná učinila před předáním hotovostí. y připravil předem (což je ostatně při přípravě zápůjček běžné) a žalovaná je podepsala v době, kdy již obsahovaly text o zápůjčkách. Odvolací soud podle jeho názoru pochybil, jestliže nevedl dokazování k tomu, proč svědkyně N. K. dne 2. 8. 2016 provedla nejméně dva sta tisícové výběry z bankovního účtu, pokud by mu vybrané peníze následně nezapůjčila, aby je dále zapůjčil žalované, která ve dnech 4. 8. a 5. 8. 2016 poukázala splátky svého hypotečního úvěru v řádech deseti tisíců.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Žalobce zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi. Jeho odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou tudíž bezcenné.

Dovolacím důvodem uvedeným v nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ( ). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. ). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázal, že ve dnech 3., 4. a 5. srpna 2016 předal žalované vždy 300.000 Kč (celkem 900.000 Kč) jako zápůjčku, kterou měla použít na mimořádnou splátku svého hypotečního úvěru; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Nelze totiž vytýkat odvolacímu soudu, že neuvěřil svědkyním K. st. (sestře žalobce) a K. ml. (neteři žalobce), že byly osobně přítomny předávání zápůjček žalované, jestliže se jejich popis událostí podstatně lišil od popisu uváděného samotným žalobcem. Pominout pak nelze ani výrazné rozpory mezi výpověďmi zmiňovaných svědkyň o tom, kdy a jaké částky byly vybírány z jejich bankovních účtů, a listinnými důkazy (výpisy z bankovních účtů). Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková předseda senátu