Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2187/2020

32 Cdo 2187/2020-124

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované SUDOP PRAHA a.s., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Olšanská 2643/1a, PSČ 130 80, identifikační číslo osoby 25793349, o zaplacení 31 565 099,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. -102, takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. -102, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. -73, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Před prvním jednáním vzala žalobkyně žalobu co do částky 11 081 022,68 Kč zpět a soud prvního stupně řízení o zaplacení této částky zastavil usnesením ze dne 15. 5. 2017, č. j. -37. V průběhu odvolacího řízení (dne 14. 1. 2020) došlo u žalobkyně ke změně obchodní firmy ze Správa železniční dopravní cesty, státní organizace na Správa železnic, státní organizace.

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. -73 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobkyně jako objednatelka a žalovaná jako zhotovitelka uzavřely dne 11. 6. 2004 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování projektu stavby „Optimalizace tratě Plzeň (mimo) - Stříbro (mimo)“. Smlouvou na výkon autorského dozoru ze dne 16. 3. 2006 se žalovaná zavázala vykonávat pro žalobkyni autorský dozor a práce související s výkonem autorského dozoru na předmětné stavbě, kterou na základě projektové dokumentace vypracované žalovanou realizovalo sdružení právnických osob „Západní expres“, a to podle smlouvy o dílo, uzavřené se žalobkyní jako objednatelkou dne 3. 3. 2006. Dílo bylo žalobkyni předáno dne 31. 7. 2009. Po uvedení díla do provozu se na něm vyskytly vady spočívající zejména v sesuvu a sesedání zemního tělesa nad mostem v 360,592 žkm trati Plzeň - Cheb, úsek Kozolupy - Plešnice, pro které nebylo možno v daném úseku řádně provozovat železniční dopravu a muselo dojít k výraznému omezení provozu na trati. Vady stavby posuzovali znalci Ing. Jaroslav Ryšávka, Ph.D. (znalecký posudek č. 02/2011 z března 2011) a prof. Ing. Jiří Barták, DrSc. (znalecký posudek č. 3/11/2015 z 1. 11. 2015), přičemž oba poukázali na vady projektu.

Žalobkyně vady poskytnutého plnění – projektu stavby u žalované neúspěšně reklamovala dopisem ze dne 11. 1. 2011 a následně dopisem ze dne 21. 6. 2011. Dopisem ze dne 3. 11. 2011 žalobkyně rovněž bez úspěchu vyzvala žalovanou k náhradě škody v souvislosti se shora označenou stavbou. Žalobkyně se domáhala rovněž odstranění vad předmětné stavby, a to žalobou ze dne 7. 10. 2011 směřující proti žalované i zhotovitelům. Řízení o této žalobě bylo mezi žalovanou a zhotoviteli stavby zastaveno dne 4. 9. 2013, neboť věc měla být projednána před rozhodci. Rozhodčím nálezem ze dne 30. 4. 2015 sp. zn. , vydaným Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, byla žaloba o odstranění vad stavby proti zhotovitelům zamítnuta. Ve vztahu k žalované bylo řízení o žalobě ze dne 7. 10. 2011 podle (dále též jen „ “) zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že reklamovala-li žalobkyně vady projektové dokumentace u žalované již dne 11. 1. 2011 a měla-li ode dne 31. 3. 2011 k dispozici znalecký posudek Ing. Ryšávka, pak již ke dni 11. 1. 2011, resp. ke dni 31. 3. 2011 jí muselo být zřejmé, že bude třeba provést sanaci stavby. Věděla tedy o škodě i o její přibližné výši, o tom, že je tato škoda důsledkem vadného plnění (projektu) žalované a že žalovaná je alespoň z části povinna k její náhradě. Žalobkyně však podala žalobu na náhradu škody až dne 19. 8. 2016, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby stanovené v § 398 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o , majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu

Dovolatelka, odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 1973, sp. zn. , odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce okamžiku vzniku škody a dospěl k nesprávnému závěru o počátku běhu promlčecí doby žalobou uplatňovaného nároku. Podle dovolatelky subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet již v březnu 2011, jak uzavřel odvolací soud, neboť škoda začala dovolatelce vznikat až v okamžiku, kdy začala hradit jednotlivé faktury za provedené sanační práce.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupě a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Dovolání je přípustné podle , neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody podle obchodního zákoníku v návaznosti na okamžik vzniku škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tedy i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle ).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V rozsudku ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. , publikovaném pod C 871 a C 6557 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (jenž je – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho internetových stránkách), Nejvyšší soud vysvětlil, že „za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi“, a že „skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu“. Vysvětlil také, že i po novele provedené se nadále uplatní závěry, které k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55, neboť „vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu.“

V usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že „pro otázku určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody (skutečné škody i ušlého zisku) podle § 398 obch. zák., je rozhodné zjištění, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, přičemž podstatnou je též otázka, kdy škoda vznikla, neboť poškozený se nemohl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět dříve, než škoda vznikla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. ).“ K posouzení okolností významných pro délku a počátek běhu promlčecí doby je přitom rovněž nezbytné vyjasnit povahu uplatněného nároku, tj. v čem spočívá žalobou tvrzená škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Škoda může spočívat v různých skutečnostech a je na tom, kdo se domáhá její náhrady, jak škodu skutkově vymezí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. ). Vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. ), přičemž skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud (na rozdíl od právního posouzení nároku) vázán, neboť jinak by rozhodoval o jiném nároku, než který žalobce učinil předmětem řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. ).

Z rozsudků soudů obou stupňů, jakož i z obsahu spisu se podává, že v nyní projednávané věci se dovolatelka podanou žalobou domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že vynaložila náklady na sanační práce nutné k odstranění vad stavby „Optimalizace tratě Plzeň (mimo) - Stříbro (mimo)“, přičemž k vynaložení těchto nákladů podle tvrzení dovolatelky docházelo postupně, a to úhradou jednotlivých faktur.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok na náhradu škody, který dovolatelka žalobou uplatnila, se promlčel již ke dni 11. 1. 2011, resp. ke dni 31. 3. 2011, s odůvodněním, že dovolatelce muselo být nejpozději dne 31. 3. 2011 zřejmé, že bude třeba provést sanaci stavby, na niž bude muset vynaložit náklady, není tento jeho závěr správný. Odvolací soud pominul, že škoda spočívající ve vynaložení nákladů vznikne poškozenému až v okamžiku, kdy náklady skutečně vynaloží, neboť až tímto okamžikem dojde ke zmenšení jeho majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. , či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. ). Jelikož okamžik vzniku škody musí předcházet okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. ), nemohla subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu předmětné škody podle § 398 obch. zák. začít běžet již dnem 11. 1. 2011, resp. 31. 3. 2011.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle byl dovolatelkou uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání ( věta první ) zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu