Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 52/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hrušovská chemická společnost, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, zastoupené JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 č. j. -627, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 č. j. -578 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2010 č. j. -500 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2010 č. j. -510, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení a 4 a a 2 d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky potvrdil jako věcně správný rozsudek (ve znění opravného usnesení), kterým Krajský soud v Ostravě zamítl její žalobu, jíž se proti žalovaným domáhala určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že žalovaní vlastnické právo k předmětným nemovitostem platně nenabyli. Polemizuje se závěrem obecných soudů, že správce konkursní podstaty úpadce byl omezen v dispozici s nemovitostmi pouze do doby pravomocného skončení řízení o žalobě na vyloučení věcí z konkursní podstaty podle ustanovení , o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, (dále jen " "); podle jejího názoru tyto dispozice omezovalo rovněž předběžné opatření, které soud nařídil podle , jehož přiměřené použití ustanovení umožňovalo. V důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce dochází k přerušení řízení podle , v němž lze pokračovat, a správce konkursní podstaty úpadce se stává účastníkem řízení na místo úpadce; nevyplývá odtud, že by v případě, kdy úpadce vystupuje na straně žalované, na jeho místo správce konkursní podstaty vstoupit nemohl, přičemž v dané věci správce konkursní podstaty úpadce SEPO-EXIM, s. r. o., "v likvidaci", tak učinil v řízení, v němž soud rozhodoval o předběžném opatření omezujícím úpadce v dispozicích s nemovitostmi. Vrchnímu soudu v Olomouci stěžovatelka dále vytýká, že na její řádně podané odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009 č. j. -211 reagoval pouhým přípisem "bez věcného vyřízení", a porušení svého práva na spravedlivý proces identifikuje rovněž s průtahy v řízení.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 y, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č. 11 odst. 1 y, jakož i Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím).

Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného), zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.

Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.

Což je významné potud, že ústavní stížnost je obsahově polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, s níž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu identifikovalo s kontextem ústavněprávním.

V rovině podústavní je namístě na výstižná a přiměřeně podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího v úplnosti odkázat.

Ústavní soud považuje za ústavně konformní i argumentaci Nejvyššího soudu, který výsledek řízení označil za odpovídající vlastní prejudikatuře [např. stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. , uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, rozsudku ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. , uveřejněnému tamtéž pod č. 81/2005, usnesení ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. , uveřejněnému v časopise Soudní rozhledy pod č. 9/2007 a usnesení ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. ].

Není přesvědčivé (natožpak ústavněprávně relevantní) oponentury hodnocení, že prodávající (resp. správce konkursní podstaty) učinil veškeré úkony potřebné v souvislosti s prodejem předmětných nemovitostí, neboli označeným vedlejším účastníkům umožnil nabýt vlastnické právo k nim.

Námitce směřující proti postupu Vrchního soudu v Olomouci ve věci odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009 č. j. -211 stěžovatelka nepřizpůsobila petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán.

K výhradě stěžovatelky stran tvrzených procesních průtahů se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li výše specifikované průtahy již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí rovněž za zaznamenání, že ani tato kritika uplatněná v odůvodnění ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ve stěžovatelkou formulovaném petitu.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z toho, co bylo výše řečeno, se podává, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou dány.

Podle proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu