Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 239/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ivana Jahody a Ing. Evy Petrové, zastoupených JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 12, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 12. 2010, č. j. -108, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. -166, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejich základních práv na spravedlivý proces a na nedotknutelnost vlastnictví zaručených d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů proti obci Petrov na vyklizení zde specifikovaného pozemku v k. ú. Petrov u Prahy, odvolací soud toto rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, a následné dovolání Nejvyšší soud usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se skutkovými a právními závěry soudů; jsou názoru, že pro rozhodný závěr, k němuž dospěly obecné soudy, tj. že jejich žalobě brání existence účelové komunikace, zde "není důvod", neboť žádný z jejích zákonných znaků žalovaný skutkově netvrdil a neprokázal. Jmenovitě stěžovatelé namítají nesprávnost jejich úsudku o souhlasu "s užíváním nemovitosti" a o nedostatku "komunikační alternativy", a odvolacímu soudu zvláště vytýkají, že nedostatek odpovídajících tvrzení žalovaného nahrazoval vlastní procesní aktivitou.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - nedostatku spravedlivého procesu, jmenovitě porušení článku 36 odst. 1 y, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č. 11 odst. 1 y mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím).

Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat jejich kritiku odvolacím soudem provedeného dokazování.

Že se zde odvolací soud dopustil ústavněprávně relevantního pochybení, se však z jeho rozhodnutí nepodává, resp. spolehlivě neplyne; z rekapitulace obsahu prvostupňového rozhodnutí, obsahu v řízení učiněných podání, včetně vyjádření žalovaného k žalobě a zejména k odvolání žalobců, se nikterak nenaznačuje, že by soud dokazoval něco, co nebylo (alespoň) přiměřeně tvrzeno.

Jinak deficit v y předjímaných znaků (nezávislosti či nestrannosti soudů) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelům dostalo náležitého postavení účastníků řízení disponujících zákonem stanovených procesních práv; pročež zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelé oponují, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jimi vytýkaných nedostatků skutkových a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.

Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelů - věcně správným.

Což je významné potud, že ústavní stížnost je svým obsahem polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelé vystupovali již v řízení před nimi, přičemž jmenovitě odvolací soud se s ní adekvátně vypořádal (identifikované skutkové nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně náležitým procesním postupem odstranil). Není zde ničeho, co by signalizovalo kolizi se základními (procesními) právy stěžovatelů.

K posílení tohoto - rozhodného - hodnocení se sluší poznamenat, že s výstižným a podrobným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu se lze ztotožnit i z hledisek ústavněprávních, neboť i ta mu byla explicitním východiskem. Ústavněprávní judikaturou, jakož i judikaturou obecných soudů dovozené znaky účelové komunikace, jejichž naplnění představuje regulérní omezení vlastnického práva (stěžovatelů), vyložil soud zcela v úplnosti a s náležitým pochopením, a přiléhavě je aplikoval na skutkový stav, který rovněž adekvátně zjistil. Ani skutkové závěry odvolacího soudu, byť stěžovateli kritizované (v tématech souhlasu předchozích vlastníků, resp. komunikační nezbytnosti), netrpí ústavněprávním deficitem, neboť nechybí racionální vazba mezi tím, co z jednotlivých důkazů vyplynulo, a jaká zjištění odtud byla učiněna.

Je proto namístě uzavřít, že stěžovatelům se tvrzený zásah do jejich základních práv doložit nezdařilo.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z řečeného plyne, že podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou splněny.

Podle proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.

Ačkoli stěžovatelé petitem své ústavní stížnosti nenapadli rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v jejich věci bylo též vydáno, nevyvozoval odtud - za této situace - Ústavní soud jim nepříznivé důsledky vzhledem k tomu, že dovolací soud nerozhodl věcně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu