Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 433/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. Václavem Linhartem, advokátem č. ČAK 9300, Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 12. 2013 č. j. -135, , a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2014 č. j. -217, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle a d (dále jen " "), jakož i práv zaručených v y.

2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dětí a nedostatečnou měrou chránily práva stěžovatelky na respektování jejího rodinného života a práva na rodičovskou výchovu a péči o nezletilé P. V. a N. V. Přestože stěžovatelka naplňovala veškerá relevantní kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče, obě nezletilé dcery byly svěřeny do výlučné výchovy otce. Stěžovatelka nesouhlasila s provedeným dokazováním, tvrdila, že soud v řízení nesprávně hodnotil vůli nezletilých a svoje rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Soud nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky na zpracování znaleckého posudku, který by zjistil skutečnou vůli nezletilých ke svěření do péče jednotlivým rodičům a vydal nesprávné rozhodnutí.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že řízení nebylo spravedlivé, soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly s jejími důkazními návrhy ani návrhem stěžovatelky na svěření nezletilé P. do výchovy otce a nezletilé N. do její výchovy. Dále se v rozhodnutích soudy nevypořádaly s tím, proč není shledána vhodná střídavá péče rodičů. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a poukázala na to, že byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná , a y a navrhla, aby Ústavní soud tyto rozsudky zrušil.

4. Ústavní soud konstatuje následující skutečnosti.

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 12. 2013 č. j. -135, bylo rozhodnuto o úpravě poměrů pro dobu před a po rozvodu k nezletilým dětem P. V. a N. V. tak, že obě nezletilé byly pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřeny do výchovy otce - vedlejšího účastníka řízení (výrok I. rozsudku soudu I. stupně). Dále bylo předmětným rozsudkem z 6. 12. 2013 č. j. -135, rozhodnuto o tom, že matka (stěžovatelka) je povinna přispívat na výživu nezletilé P. V. částkou 500 Kč měsíčně a nezletilé N. V. částkou 400 Kč měsíčně počínaje měsícem prosinec 2013 (výrok IL rozsudku soudu I. stupně), jakož i o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení (výrok III. rozsudku soudu 1. stupně). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. -217 rozsudek o svěření obou dívek do péče otce potvrdil a pouze změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II., když uložil matce povinnost přispívat na výživu nezletilé P. částkou 1 200 Kč měsíčně a na výživu nezletilé N. částkou 1 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2014. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Ústavní soud není součástí soudní soustavy ( y dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

6. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

8. Ústavní soud v projednávané věci ověřil, že postup soudu I. stupně a odvolacího soudu byl řádně odůvodněn dle a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.

9. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu I. stupně, po doplnění dokazování o zjištění aktuálních poměrů rodičů a nezletilých dětí se ztotožnil s jeho závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že oba rodiče jsou způsobilí nezletilé děti vychovávat a zajišťovat jejich potřeby, mají zájem poskytovat svým dětem maximum po stránce citové i mravní, mají vhodné bytové podmínky a jsou schopni zajistit své nezletilé děti. Potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o svěření obou nezletilých do péče otce a odůvodnil to potřebou respektovat jednoznačné stanovisko nezletilé P., že chce být ve výchově otce a vedle toho zájem obou sourozenců, aby vyrůstali spolu. Odvolací soud neshledal žádný zásadní důvod, pro který by bylo nutné měnit dosavadní výchovné prostředí nezletilých u otce. Otec ve styku s matkou nebrání, je zcela jistě v zájmu nezletilých, aby se s matkou stýkaly, rozvíjely se mezi nimi vzájemné vztahy a matka mohla na ně výchovně působit (§ 855 o. z.). Z výše uvedených důvodů odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na zpracování znaleckého posudku.

10. Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění odvolacího soudu lze v dané věci akceptovat, neboť vycházel z listinných důkazů (např. zpráva opatrovníka o pohovoru s nezletilými), jež se týkaly zejména osobnosti nezletilých, jejich povahových rysů, adaptibility na nová prostředí apod. Jeho rozhodnutí proto nelze považovat za svévolné a nerespektující právo obou rodičů na výchovu nezletilých dětí. Rozhodnutí vydané v předmětné věci považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelné, jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

11. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté y, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

12. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné doplnit, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na jeho postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena.

13. V daném případě Ústavní soud takový nedostatek v rozhodování odvolacího soudu neshledal. Ve věci svěření nezletilých dětí do výchovy otce se rovněž nejedná o úpravu navždy neměnnou, a může to být opět obecný soud, který na návrh stěžovatelky a po vyhodnocení nastalé situace, přehodnotí upravený vztah tak, aby byl co možná v nejlepším zájmu nezletilých, který se i v čase vyvíjí.

14. S ohledem na shora uvedené okolnosti Ústavnímu soudu v dané věci nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu