Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1054/2020

24 Cdo 1054/2020-497

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně M. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Evou Lotterovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Masarykovy sady č. 76/18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupován státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2019, č. j. -461, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. -461, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2019, č. j. -433, kterým bylo určeno, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli A. M., zemřelém dne 27. 12. 2011. Vycházel za závěru, že „nebylo prokázáno, a to ani ve vyšší míře pravděpodobnosti, že by závěť ze dne 24. 6. 2011 zůstavitel A. M. nesepsal a nepodepsal vlastní rukou a že by se z toho důvodu mělo jednat o závěť neplatnou“, a že žalobkyně je tak univerzální dědičkou z této závěti.

Žalovaná podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozsudek závisí „na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. ). Nesprávné právní posouzení věci spatřuje „ve skutečnosti, že odvolací soud vychází z existence y označené jako závěť a otázku platnosti této y posuzuje tak, že je platná, pokud nebyl zcela nebo alespoň ve značné míře pravděpodobnosti prokázán opak“. S tímto posouzením žalobkyně nesouhlasí, podle ní z ustanovení , ve znění platném ke dni smrti zůstavitele, vyplývá nutnost, „aby skutečnost, že závěť byla napsána a podepsána zůstavitelem, byla prokázána jednoznačně a bez nejmenších pochybností, neboť hypotéza právní normy stojí právě na skutečnosti vlastnoručního sepisu a podpisu zůstavitele, nikoli na předpokladu, že jakákoli sepsaná lidskou rukou a opatřená lidským podpisem je u sepsanou a podepsanou daným zůstavitelem“. Vychází z názoru, že civilní procesní právo žádnou obecnou míru požadované pravděpodobnosti pro unesení důkazního břemene nezná; poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , o které tento svůj názor opírá, a uzavírá, že pokud z obou v řízení zpracovaných znaleckých posudků nevyplývá jednoznačné určení, že sporný podpis je podpisem zůstavitele, pak tyto znalecké posudky ani neprokazují, že by spornou závěť zůstavitel vlastnoručně napsal a podepsal. Protože otázku platnosti závěti jako předpokladu dědického práva posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud správně poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž je třeba na právní úkony (tedy i závěť) hledět jako na platné, pokud není zcela nebo alespoň ve značné míře pravděpodobnosti prokázáno, že se jedná o právní úkon neplatný, a dále, že (např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. ) pouhá skutečnost, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu na sporné ě, není kategorický, bez dalšího soudu neumožňuje přijmout závěr o tom, že žalobce jako předkladatel sporné y neunesl ohledně její pravosti důkazní břemeno. Odvolací soud se správně řídil ustáleným právním názorem, že znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, a pečlivě přihlížel ke všem provedeným důkazům (znalecké posudky, lékařské zprávy, výpovědi svědků, účastnické výpovědi žalobkyně) a po jejich vyhodnocení dospěl ke správnému závěru, že nebylo prokázáno, že by závěť ze dne 24. 6. 2011 zůstavitel A. M. nesepsal a nepodepsal vlastních rukou.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( věta první ).

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalované přípustné.

Vyřešení otázky platnosti závěti pořizované podle ustanovení , na které dovoláním napadený rozsudek závisí, není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999, které žalovaná v dovolání označila jako rozhodnutí, od něhož se odvolací soud při rozhodování v dané věci odchýlil; v tomto rozhodnutí uvedený názor, že „holografní závěť je platným právním úkonem jen tehdy, byl-li v ní uvedený den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, napsán vlastní rukou zůstavitele“, byl vysloven za zcela jiného skutkového stavu věci, než je tomu v dané věci (holografní závěť neobsahovala zůstavitelem vlastnoručně napsané datum podepsání závěti, pouze datum jako součást ověřovací doložky o pravosti podpisu zůstavitele), a závěr, který jí přičítá žalovaná, z této právní věty nevyplývá.

Z obsahu dovolání je zcela zřejmé, že žalovaná v konečném důsledku nesouhlasí se soudem zjištěným skutkovým stavem, který je výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů, včetně znaleckých posudků, které sama hodnotí odlišně, než soud. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ). Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení

Není-li dovolání žalované přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2020

JUDr. Roman Fiala předseda senátu