Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3063/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Sulánského, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Šumavská 31, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č.j. -126, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, č.j. -145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v a d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, dovolání stěžovatele proti stížností rovněž napadenému rozsudku Městského soudu v Praze jako nepřípustné, neboť neobsahovalo stanovené náležitosti; jimi podle dovolacího soudu není sama o sobě pouhá kritika dosavadního právního posouzení věci.

Městský soud jako odvolací změnil stěžovateli vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalované částky 75 000 Kč s přísl. tak, že žalobu co do 25 000 Kč s přísl. zamítl. Oba soudy uznaly žalovanou (Českou pojišťovnu, a. s.) odpovědnou z titulu náhrady škody (§ 415, §420 obč. zák.), jež stěžovateli vznikla v podobě nákladů v řízení, které proti němu nemuselo být leasingovou společností vedeno, kdyby žalovaná včas likvidovala pojistnou událost spočívající v odcizení vozidla, jehož byl stěžovatel leasingovým nájemcem. Částečně zamítavé rozhodnutí odůvodnil odvolací soud odlišným vymezením předmětu "leasingového" řízení (a tomu odpovídajících nákladů), za který žalovaná pojišťovna mohla (a měla) nést odpovědnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že dovolání bylo přípustné a mělo být věcně projednáno; nestalo-li se tak, porušil dovolací soud jeho základní práva "na spravedlnost", na spravedlivý proces a legitimní očekávání, jak se podávají z d. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká nesprávné právní posouzení, jakož i překvapivost a nepřezkoumatelnost (jmenovitě ve "výpočtu" výše škody), a dovolává se rovněž , jakož i jejího .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Čl. 38 odst. 2 je jen stěží "ve hře"; stěžovatel sice na něj odkazuje, konkrétní argumentace však chybí, jestliže není tvrzen nedostatek veřejného projednání v jeho přítomnosti či nemožnost vyjadřovat se k prováděným důkazům.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení i , jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu; jelikož ani deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatel oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem".

Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený řádným "způsobem" nelze identifikovat s výsledkem - podle stěžovatele - věcně správným.

Ústavní stížnost je však právě takovou polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatel neuvádí nic, co by jeho oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.

Tak by tomu - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - bylo až v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového se z napadených rozhodnutí obecných soudů však nepodává; ani co do odůvodnění nepřípustnosti dovolání dovolacím soudem, ani co do odůvodnění výše náhrady škody, přiznané soudem odvolacím. Ústavněprávně relevantní exces zde spatřovat nelze, a to očividně; obě rozhodnutí jsou adekvátně, logicky a srozumitelně odůvodněny.

Stěžovateli je na druhé straně přiléhavé připomenout, že stejně udržitelný byl úsudek o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a náklady, jež mu vznikly ve vedlejším ("leasingovém") řízení, které uplatnil k náhradě (jako škodu). Nebyl totiž pojištěným, a nebyl zde logický důvod spoléhat na vypořádání mezi pojišťovnou a leasingovou společností; nic mu nemělo bránit, aby leasingové společnosti svůj závazek ze smlouvy splnil bez toho, aby se jí nechal žalovat. Z tohoto pohledu je výsledek řízení, z nějž vzešla ústavní stížnost nikoli nepříznivý, nýbrž naopak příznivý, neboť odpovědnost žalované za škodu by pak nebyla ustavitelná.

Novelou , provedenou , bylo jeho ustanovení doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení , jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené se uplatní i v nyní projednávané stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení, předznamenané shora, je tak odůvodněno.

Není od věci též zaznamenat, že Ústavní soud projevil mimořádnou toleranci ve vztahu k náležitostem posuzované ústavní stížnosti, jestliže ji podal stěžovatel sám, a až dodatečně byla připojena plná moc pro advokáta, aniž by se však takto povolaná advokátka k podání stěžovatele připojila. Při přísnějším hodnocení tohoto nedostatku by přicházelo v úvahu i odmítnutí ústavní stížnosti pro absenci řádného zastoupení advokátem, a to podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu