Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 774/2019

-202

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Společenství domu XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Irenou Havránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Mladoboleslavská 514, proti žalované H. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o zaplacení 93.865 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2017, č. j. -138, t a k t o :

se zamítá

;

jinak

se odmítá

.

II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 9. 2016, č. j. -82, se zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. -82, uložil žalované zaplatit žalobci 93.865 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 14. 11. 2015 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení (po částečném zpětvzetí žaloby) v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 13.686 Kč a dalšího úroku z prodlení (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 30.702 Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná jako vlastnice bytové jednotky č. XY v domě č. p. XY, k. ú. XY, obec XY, nepřispívala na náklady spojené se správou domu a pozemku a neplatila zálohy na služby související s užíváním bytové jednotky v období od listopadu 2012 do října 2015. Výše příspěvků spojených se správou domu a pozemku byla určena rozhodnutím ustavujícího shromáždění společenství žalobce, výše nákladů za služby vyplývala z vyúčtování služeb za roky 2012 - 2015. Uzavřel, že za uvedené dluhy odpovídá žalovaná, neboť v řízení neprokázala, že došlo k převodu jednotky na nového nabyvatele a tím případně k přechodu dluhů souvisejících se správou domu a pozemku.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. -138, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu v rozsahu, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 48.825 Kč od 14. 11. 2015 do 10. 4. 2017, a ve zbytku jej potvrdil (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku tak, že náhrada nákladů řízení činí 25.402 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.) a konečně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18.731 Kč (výrok III.).

Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že žalovaná byla ke dni podání žaloby (13. 11. 2015) vlastníkem předmětné bytové jednotky, že své vlastnické právo převedla na základě kupní smlouvy ze dne 25. 11. 2015 (s účinky zápisu ke dni 26. 11. 2015) na společnost PPR s.r.o., (tehdy) se sídlem v Novém Jičíně, Riegrova 525/7, IČO 47975300, že v kupní smlouvě (čl. IV. bod 1, 2 a 3) se žalovaná zavázala zaplatit veškeré úhrady za služby spojené s užíváním bytu, veškeré poplatky dodavatelům medií a případné nedoplatky z vyúčtování nákladů na správu, údržbu a opravy společných částí domu, to vše do dne povolení vkladu vlastnického práva, a že žalobce dopisem ze dne 3. 4. 2017 vyzval nového nabyvatele k úhradě dluhu souvisejícího se správou domu a pozemku ve výši 86.025 Kč za období od listopadu 2012 do listopadu 2015 ve lhůtě do 10. 4. 2017.

Dospěl k závěru, že žalobce má právo na úhradu dluhu vzniklého za dobu od 1. 11. 2012 do 31. 10. 2015 na základě vyúčtování služeb za jednotlivé roky ve výši 12.490 Kč s tím, že za tento dluh žalovaná odpovídá do 31. 12. 2013 podle a 2 , o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a od 1. 1. 2014 podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

Dluh na příspěvcích souvisejících se správou domu a pozemku v celkové výši 81.375 Kč rozdělil z pohledu právní úpravy před a po účinnosti o. z. ( o. z.). Uvedl, že za dluh na příspěvcích vzniklý do 31. 12. 2013 odpovídá žalovaná přímo ( ) a že na dluh vzniklý po 1. 1. 2014 je třeba aplikovat o. z., z jehož odstavce 2 vyplývá, že dluhy vzniklé na platbách spojených se správou domu a pozemku přejdou na nového vlastníka jednotky, ale převodce za ně osobě odpovědné za správu domu ručí. Proto došlo-li v průběhu řízení k převodu vlastnického práva, a žalobce vyzval nového nabyvatele jednotky jako dlužníka, na něhož dluh v souladu s kogentním ustanovením o. z. přešel, k plnění, ale ten ve stanovené lhůtě neuhradil ničeho ( o. z.), je oprávněn domáhat se splnění dluhu po žalované jako ručitelce. Dodal, že dohoda v kupní smlouvě mezi nabyvatelem a převodcem o tom, že veškeré dluhy související s vlastnictvím bytové jednotky do dne povolení vkladu zaplatí žalovaná, je závazná pouze pro účastníky této smlouvy, ale nemůže změnit důsledky kogentního ustanovení o. z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Měla za to, že otázka, zda přechází dluh související se správu domu a pozemku na nabyvatele jednotky podle § 1186 odst. 2 o. z. ze zákona a v jakém rozsahu, nebyla doposud v rozhodovací praxi vyřešena. V této souvislosti namítala nedostatek své pasivní legitimace jednak proto, že soud měl po převodu bytové jednotky řešit její právní nástupnictví „v návaznosti na zákonný přechod dluhu v širší analogii k ustanovení “, a jednak proto, že nebyla splněna podmínka uplatnění pohledávky za ní jako ručitelkou podle o. z., neboť žalobce vyzval dlužníka (nového nabyvatele) k plnění až po podání žaloby v průběhu odvolacího řízení. Dále nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že na nového nabyvatele přechází podle o. z. pouze dluhy na příspěvcích na správu domu a pozemku vzniklé od 1. 1. 2014 s odůvodněním, že dluhem souvisejícím s konkrétní bytovou jednotkou je i dluh na službách. Konečně zpochybnila i nárok žalobce na náhradu nákladů řízení v celém rozsahu poukazem na to, že plnění je po ní vymáháno jako ručitelce, ale výzva k plnění byla učiněna až v odvolacím řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. ), dále jen „“. Zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( a 4 ) ve lhůtě uvedené v ustanovení Shledal, že dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek dochází k přechodu dluhu na nabyvatele jednotky podle o. z. a v jakém rozsahu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Přezkoumal proto napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka existenci těchto vad netvrdila a neplyne ani z obsahu spisu.

Projednávanou věc je třeba posuzovat podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2020, dále opět jen „o. z.“ ( o. z.), i když dluh na příspěvcích spojených se správou domu a pozemku částečně vznikl přede dnem jeho účinnosti (tj. před 1. 1. 2014). Okamžikem rozhodným pro aplikaci ustanovení o. z. je v tomto případě okamžik převodu bytové jednotky.

Předně je třeba uvést, že je zcela nedůvodná námitka dovolatelky, že odvolací soud měl po zjištění převodu bytové jednotky postupovat podle a rozhodnout o procesním nástupnictví. Citované ustanovení totiž upravuje tzv. universální sukcesi, to znamená situaci, kdy účastník po zahájení řízení ztratí způsobilost být účastníkem řízení, což v případě fyzické osoby nastává její smrtí nebo prohlášením za mrtvého. To se ale v dané věci nestalo. Pro úplnost lze dodat, že po převodu bytové jednotky mohla přicházet v úvahu singulární sukcese podle , o té však soud může rozhodnout pouze na návrh žalobce, který podán nebyl.

Podle § 1186 odst. 1 o. z. při převodu vlastnického práva k jednotce nevzniká osobě odpovědné za správu domu povinnost příspěvky na správu domu ke dni účinnosti převodu vypořádat.

Podle § 1186 odst. 2 o. z. převádí-li vlastník vlastnické právo k jednotce, doloží nabyvateli potvrzením osoby odpovědné za správu domu, jaké dluhy související se správou domu a pozemku přejdou na nabyvatele jednotky, popřípadě že takové dluhy nejsou. Za dluhy, které na nabyvatele jednotky přešly, ručí převodce osobě odpovědné za správu domu a pozemku.

Ustanovení o. z. nemělo v dřívější úpravě (, , ) obdoby. Judikatura Nejvyššího soudu posuzující stav před 1. 1. 2014 dovozovala, že dluh převodce jednotky spočívající v nezaplacených platbách (zálohách) na správu domu a pozemku, splatných v době, kdy byl vlastníkem jednotky, nepřechází na nabyvatele jednotky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. ). V témže rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že vztah mezi společenstvím vlastníků jednotek a vlastníkem jednotky, týkající se plateb na správu domu a pozemku a úhrad za služby spojené s užíváním jednotky, je vztahem závazkovým (obligačním), přičemž tento názor je platný i v poměrech současné právní úpravy o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. ).

Smyslem nové úpravy bylo posílení postavení osoby odpovědné za správu domu (většinově společenství vlastníků jednotek) při vymáhání příspěvků na správu domu po převodu jednotky tím, že jí byla dána možnost vymáhat dluh jednak po novém nabyvateli v důsledku přechodu dluhu a jednak po původním vlastníku (převodci) jako ručiteli. Ručení převodce za přecházející dluhy zde vzniká ze zákona, jeho povinnost plnit nastává ve smyslu § 2021 odst. 1 o. z. tehdy, nesplnil-li dluh v přiměřené lhůtě dlužník, ačkoli jej k tomu věřitel písemně vyzval.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. , formuloval a odůvodnil závěr, že dluhy převodce jednotky související se správou domu a pozemku nejsou jinou závadou váznoucí na věci ve smyslu § 1107 o. z. Zároveň dospěl k závěru, žeustanovení § 1186 odst. 2 o. z. upravuje zákonný přechod dluhusouvisejícího se správou domu a pozemku v případě převodu jednotky (změnu v osobě dlužníka).

V zájmu právní jistoty ustanovení § 1186 odst. 2 o. z. vyžaduje, aby výše dluhů, které na nabyvatele mají přejít, byla doložena potvrzením osoby odpovědné za správu domu a pozemku, tedy aby nabyvatel znal výši dluhů, které na něj přecházejí. Je-li potvrzení vydáno, přejdou dluhy na nabyvatele ve výši jím doložené, přičemž rozhodující je částka uvedená v potvrzení, proto není důvod rozlišovat mezi dluhy vzniklými před a po účinnosti o. z. V případě, že si nabyvatel od převodce potvrzení nevyžádá, lze mít s přihlédnutím k zásadě stanovené v § 4 odst. 2 o. z. (následek je spojen s vědomostí, kterou by si důvodně osvojila osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé) za to, že na něj dluhy převodce vzniklé do okamžiku vkladu vlastnického práva přejdou, neboť si výši dluhů mohl a měl zjistit.

Zbývá odpovědět otázku, co je v § 1186 odst. 2 o. z. míněno pod pojmem dluhy související se správou domu a pozemku, tedy jaké jsou přecházející dluhy. Odpověď je třeba hledat v ustanovení o. z. jako celku, přihlédnout ke znění odstavce 1, který hovoří pouze o příspěvcích na správu domu. Stejně jako dříve , o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i o. z. rozlišuje příspěvky na správu domu a pozemku ( o. z.) od placení služeb ( o. z.). Podílet se na nákladech souvisejících se správou společných částí, tedy přispívat na správu domu a pozemku, a to v zásadě podle svého podílu na společných částech, je jednou ze základních povinností vlastníka jednotky. Naopak placení služeb souvisí s užíváním bytu, podrobnější úprava většiny otázek související se službami, včetně placení záloh (paušálu), vyúčtování nákladů, jejich rozúčtování apod. pak upravuje , o službách.

Dovolací soud se proto přiklonil k názoru (na rozdíl od komentářové literatury – srov. např. Kabelková, E., Schödelbauerová, P.: Bytové spoluvlastnictví v novém . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 154 - 158), že podle o. z. přecházejí jen dluhy spočívající v nezaplacených příspěvcích na správu domu a pozemku, nikoli dluhy na úhradu plnění spojených nebo souvisejících s užíváním bytu (služeb).

Pro úplnost je třeba uvést, že s účinnosti od 1. 7. 2020 byl o. z. novelizován , o změně a dalších souvisejících zákonů, který kromě jednoznačnější formulace zákonného přechodu dluhů v odstavci 2 napříště stanovil, že na nabyvatele přecházejí nejen dluhy převodce na příspěvcích na správu domu a pozemku, ale i na plněních spojených nebo souvisejících s užíváním bytu a zálohách na tato plnění.

V projednávané věci odvolací soud ze shora uvedených závěrů zásadně vycházel, jestliže dovodil, že podle § 1186 odst. 2 o. z. po převodu jednotky přešel dluh žalované na příspěvcích na správu domu a pozemku na nového nabyvatele, neboť z obsahu kupní smlouvy o převodu jednotky plyne, že o dluhu žalované věděl (vystavení potvrzení o dluzích žalobcem nebylo v řízení zjištěno). Korigovat je třeba jeho závěry pouze tak, že tento dluh přešel na nabyvatele jednotky v celém rozsahu (81.375 Kč), tedy i v části vzniklé před 1. 1. 2014. Protože nabyvatel na písemnou výzvu žalobce v přiměřeně stanovené lhůtě dluh neuhradil, má žalobce právo požadovat toto plnění po žalované jako ručitelce (§ 2012 odst. 1 o. z.). Skutečnost, že výzvu k plnění zaslal žalobce nabyvateli až v průběhu odvolacího řízení (poté, co byl prokázán převod jednotky), nemá na závěr o pasivní legitimaci žalované žádný vliv, neboť pro rozhodnutí je rozhodující stav (zjištěný skutek) v době jeho vyhlášení (srov. ). Správný je i závěr odvolacího soudu o přímé osobní odpovědnosti žalované za dluh na základě vyúčtování služeb za jednotlivé roky ve výši 12.490 Kč, do 31. 12. 2013 podle a 2 , o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, a od 1. 1. 2014 podle o. z.

Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku o věci samé věcně správný. Proto dovolací soud dovolání zamítl [ ].

Dovolatelka směřuje dovolání i do výroků o nákladech řízení. Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku však není přípustné podle , neboť celková výše nákladů nepřesáhla 50.000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z tohoto důvodu bylo dovolání v této části odmítnuto podle

Žalovaná napadla dovoláním výslovně také rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 9. 2016, č. j. -82. Dovolání je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení a zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 7. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu