Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 147/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Praha 1, Vladislavova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl na základě odvolání stěžovatele, dalších obviněných a státního zástupce zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2010 č. j. -1899 a stěžovatel byl společně s dalšími osobami uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 2 písm. a), odst. 3 , trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, a trestného činu padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 145a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu; za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatného podnikání v oboru obchodní činnosti na dobu pěti roků a peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy nesprávně kvalifikovaly jeden ze skutků, za které byl odsouzen, jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 2 písm. a), odst. 3 . Poukazuje na to, že podle odsuzujícího rozsudku měl daný skutek spočívat v neoprávněné výrobě cigaret, a s odkazem na judikaturu dovozuje, že zatajení příjmu docíleného trestným činem nelze posuzovat jako zkrácení daně ve smyslu , protože by tak pachatel byl nepřímo nucen k oznámení vlastní trestné činnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho čin mohl být maximálně posuzován jako neoprávněné podnikání podle .

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí primárně připomenout, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , , y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález

sp. zn.

).

V posuzované věci se námitkou stěžovatele směřující proti právní kvalifikaci stíhaného skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 2 písm. a), odst. 3 podrobně v napadeném usnesení zabýval Nejvyšší soud. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud se v tomto směru omezil pouze na stručné odmítnutí judikatury, na kterou stěžovatel ve svém dovolání poukazoval.

Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (s. 80-83) je patrné, že tento soud potvrdil použitou právní kvalifikaci zejména na základě toho, že skupina obviněných (včetně stěžovatele) vyvíjela trestnou činnost spočívající v nelegální výrobě a distribuci cigaret formálně v rámci společností, které byly oprávněny podnikat na trhu s tabákovými výrobky. Nemohlo tak dojít k provozování podnikání v rozporu s právními předpisy, k překročení rozsahu jejich podnikatelského oprávnění, a tedy ani ke vzniku trestní odpovědnosti za trestný čin neoprávněného podnikání podle . Protože se však stěžovatel společně s dalšími osobami podílel na výrobě a distribuci cigaret nezdaněných, bylo nutné toto jeho jednání posoudit jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 2 písm. a), 3 .

Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje a poukazuje dále na některá svá předchozí rozhodnutí v obdobných věcech (srov. nález ve věci

sp. zn.

a usnesení ve věci

sp. zn.

), v nichž konstatoval, že posouzení daného jednání jako zkrácení daně nepředstavuje uplatnění zásady nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen obvinit sám sebe).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu