Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 3670/2018

27 Cdo 3670/2018-364

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce V. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, PSČ 511 01, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. -339, takto:

Odůvodnění:

[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové dne 26. 3. 2010 se žalobce domáhá:

1) určení, že je společně se žalovaným spoluautorem (každý rovným dílem) počítačových programů XY (dále též jen „počítačové programy“),

2) uložení zákazu žalovanému neoprávněně a bez písemného souhlasu žalobce zasahovat do počítačových programů jejich úpravou, aktualizací, upgradem, napodobeninou nebo vývojem obdobných programů,

3) uložení povinnosti žalovanému předat žalobci vždy do 31. 3. údaje o způsobu užití počítačových programů za uplynulý kalendářní rok (počet licencí, jmenný seznam nabyvatelů a držitelů licencí, kopie licenčních smluv, vyčíslení výnosů za poskytnutí licencí) a

4) uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 2.100.000 Kč jako podíl v rozsahu jedné poloviny na výnosech z autorských práv k počítačovým programům za období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009.

[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. -302, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Žalobce předložil několik CD a flashdisk, na nichž byly uloženy různé verze programu XY, které následně přezkoumal soudem ustanovený znalec z oboru kybernetiky, specializace na vývoj software, Mgr. Martin Ludma (dále též jen „znalec“).

2) Znalec ve svém znaleckém posudku ze dne 31. 8. 2016, č. 154/2016, uvedl, že zásahy do počítačových programů ve smyslu jejich úprav, aktualizace či rozvoje může po technické stránce provádět každá osoba, která má k dispozici podklady, zejména zdrojové kódy, databáze, knihovny a další soubory a je znalá programování, nikoliv tedy pouze autor.

3) Z počítačových programů a jejich zdrojových kódů znalec nebyl schopen určit, kolik autorů se na nich podílelo, neboť neshledal, že by se ve zdrojových kódech objevoval rozdílný „rukopis“ v různých částech kódu. Naopak znalec dospěl k názoru, že srovnávací kód vytvořený žalobcem pro účely soudního řízení se liší od kódu 38 souborů počítačových programů, které jinak obsahují obdobně uspořádaný kód.

4) Znalec nebyl schopen zhodnotit programátorské znalosti a schopnosti žalobce v minulosti. Znalec považoval úpravy zdrojových kódů programu XY prováděné žalobcem v rámci soudního řízení za jednoduché a na úrovni základních programátorských znalostí.

5) Žalobce je podle znalce seznámen s postupem převodu zdrojového kódu do podoby distribuované zákazníkům, k odborným otázkám ale argumentuje spíše z pozice poučeného uživatele než programátora.

6) Znalec uzavřel, že žalobce nebyl schopen jednoznačně označit žádnou část počítačových programů, jejímž by byl autorem, proto i s ohledem na výše uvedené vyslovil domněnku, že žalobce s vysokou mírou pravděpodobnosti není autorem ani spoluautorem zdrojových kódů počítačových programů.

7) Znalec na svých závěrech setrval i při svém výslechu na jednání soudu konaném dne 15. 12. 2016.

[4] Soud ke zjištění skutkového stavu provedl dokazování znaleckým posudkem, listinnými důkazy, které předložili žalobce a žalovaný, CD a flashdiskem, které předložil žalobce, a výslechy svědků D. H., J. K., F. H., P. H. a S. S. Jiné důkazy neprováděl, neboť měl za to, že dosud provedené dokazování postačuje k tomu, aby ve věci mohl rozhodnout. Přestože žalobce ve svém podání ze dne 27. 4. 2011 navrhl výslech řady svědků, soud předvolal pouze ty, o nichž předpokládal, že budou mít k potřebným informacím nejblíže. Vyslýchat všechny žalobcem navržené svědky nepovažoval soud za hospodárné z časového ani z finančního hlediska, neboť měl za to, že když nebyli schopni autorství potvrdit již slyšení svědci, těžko šlo očekávat, že by o autorství více vědělo například dvanáct lékařů – uživatelů programu XY, jejichž výslechu se žalobce dožadoval.

[5] Soud „nepřehlédl“, že žalobce předložil celou řadu důkazů nepřímých, na základě kterých by o případném autorství žalobce bylo možno uvažovat, podle soudu ale žádný z nich (ani všechny ve vzájemných souvislostech) neodstraňují pochybnosti o tom, zda tvrzení žalobce odpovídá skutečnosti. Žalobce, kterého tížilo důkazní břemeno, soudu nepředložil žádný přímý důkaz o tom, že počítačové programy spoluvytvářel, neboť žádná nezachycuje a žádný ze svědků nepotvrdil, že počítačové programy vznikly společnou tvůrčí činností obou účastníků řízení.

[6] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

[7] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se žalobce svou aktivní tvůrčí činností podílel na vzniku počítačových programů.

[8] Podle odvolacího soudu „v řízení byla prokázána úzká spolupráce účastníků ve sdružení T., které prodávalo sporné programy a žalobcův podíl na výnosech z prodeje programů, které mu vyplácel (pravděpodobně) žalovaný“. Tato spolupráce podle odvolacího soudu měla „ze strany žalobce charakter pouhého poskytnutí pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy … Žádný jiný rozsah tvrzené spolupráce mezi účastníky se neprokázal a z pouhé držby zdrojových programů autorství prokázat nelze“.

[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále též jen „ “), maje za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

1) „ve věci zásady volného hodnocení důkazů“ a

2) „v neprovedení dovolatelem navržených důkazů, resp. doplnění dokazování, a v opomenutí poučovací povinnosti soudu“.

[10] Přípustnost dovolání žalobce spatřuje dále v tom, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka

3) „příslušnosti znalce, resp. oboru takového znalce, k podání znaleckého posudku v otázce autorství počítačového programu“.

[11] Dovolatel uvádí, že „dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stejně jako i rozhodovací praxe Ústavního soudu, zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, proč a z jakých důvodů tak činí“.

[12] Dovolatel namítá, že soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, jenž bez dalšího závěry soudu prvního stupně pouze převzal, aniž se i přes konkrétně uvedené odvolací námitky dovolatele detailněji zabýval provedenými důkazy, bezdůvodně a bez relevantního vysvětlení upřednostnily tvrzení žalovaného, přestože tato tvrzení nebyla podložena žádnými důkazy, před doloženými a prokázanými tvrzeními dovolatele.

[13] Podle dovolatele soud prvního stupně chyboval, když nevyhověl návrhu na doplnění znaleckého posudku, respektive na vypracování revizního znaleckého posudku, a dokazování skončil, přestože byly bezesporu dány podmínky pro připuštění tohoto důkazu, jak vyplývá z námitek, které dovolatel předložil již soudu prvního stupně v podání ze dne 7. 12. 2016 a následně i v podaném odvolání. Podle přesvědčení dovolatele „právě revize znaleckého zkoumání znalcem, jehož oborem by bylo posuzování autorství k počítačovým programům, resp. doplnění znaleckého zkoumání o posouzení stylu zápisu zdrojového kódu v programu XY, by mohlo vnést do věci světlo, neboť se jedná o program vzniklý ve stejné době, jako např. program XY, a zároveň o program samotným žalovaným označený za dovolatelovo autorské dílo“.

[14] Dovolatel je dále přesvědčen, že pokud soudy obou stupňů měly za to, že jím předložená tvrzení nebyla dostatečně prokázána, měl o tom být poučen, resp. mu mělo být umožněno trvat na výslechu dalších navržených svědků.

[15] Dovolatel konečně namítá, že ustanovil-li soud prvního stupně znalce, jehož oborem je na prvním místě kriminalistika, na druhém kybernetika a na třetím ekonomika, byl úkol mimo obor takto ustanoveného znalce, neboť počítačový program je chráněn jako autorské dílo literární.

[16] Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[17] Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.

[18] Dovolání je přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelem otevřené otázky tzv. opomenutých důkazů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[19] Podle účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

[20] Podle není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

[21] Podle odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

[22] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že je sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv ( ), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny ( ), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. ).

[23] Dovolateli lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí opomněl vypořádat s tím, proč neprovedl dovolatelem (při jednání soudu konaném dne 15. 12. 2016) navržený důkaz na doplnění znaleckého posudku spočívající v porovnání zdrojového kódu programu XY (u něhož měl podle dovolatele žalovaný uvést, že je dovolatel jeho autorem) se zdrojovým kódem programu XY. Za odůvodnění vyhovující požadavkům ustanovení přitom nelze považovat jen zcela formální tvrzení, že „provedené dokazování postačuje pro rozhodnutí“, neboť není ani jasné, ani přesvědčivé (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. ).

[24] Nelze přitom vyloučit, že provedení takového důkazu navrženého za účelem zjištění, zda se oba zdrojové kódy podobají, může – v souvislosti s výsledky provedeného dokazování – vést k prokázání tvrzení dovolatele, že se svou aktivní tvůrčí činností podílel na vzniku počítačových programů.

[25] Odvolací soud se k námitce opomenutých důkazů – uplatněné dovolatelem již v odvolání – sice výslovně nevyjádřil, z toho však, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, lze usoudit, že tuto námitku vyhodnotil jako neopodstatněnou. Takové posouzení odvoláním otevřené otázky procesního práva ve světle výše citovaných judikatorních závěrů přitom obstát nemůže. K tomu třeba podotknout, že neprovedl-li doplnění znaleckého posudku soud prvního stupně, měl tak v souladu s učinit odvolací soud sám.

[26] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle tak byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatele, napadený rozsudek odvolacího soudu podle zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

[27] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( část věty první za středníkem, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu