Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 978/2019

25 Cdo 978/2019-356

USNESENÍ

J. R.

Nemocnice Pardubického kraje, a.s.,

IČO 27520536, se sídlem Kyjevská 44, 532 03 Pardubice, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, 110 00 Praha, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované:

ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB

, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, 530 02 Pardubice, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 10. 2018, č. j. -328, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta doc. JUDr. Petra Šustka, Ph.D.

III. Žalobce

je povinen

zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. -272, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, č. j. -293, zamítl žalobu na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 1. 6. 2011 vyšetřen v ambulanci úrazové chirurgie žalované s tím, že v roce 2007 utrpěl úraz pravého ramene, podrobil se operaci, ale hybnost kloubu je stále omezená a žalobce dlouhodobě trpí bolestmi. Dne 8. 6. 2011 byl vyšetřen nukleární magnetickou rezonancí (dále jen „NMR“) se závěrem lékařky žalované, že došlo k subtotální (neúplné) ruptuře šlach pravého ramenního kloubu. Poté chirurg žalované C. rozhodl dne 17. 6. 2011 o konzervativní léčbě potíží žalobce (provedl obstřik pravého ramene) a léčba tímto způsobem pokračovala do 7. 3. 2012, kdy bylo rozhodnuto o provedení artroskopie ramenního kloubu. Při této operaci (dne 28. 5. 2012) vyšlo najevo, že se jednalo o totální rupturu šlachy (konzervativně neřešitelnou), jež byla chirurgicky ošetřena a po následné rehabilitaci bolesti pravého ramene výrazně ustoupily a jeho hybnost se zlepšila. Na základě znaleckého posudku Doc. MUDr. Havlase, Ph.D., a revizního znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci soud po skutkové stránce uzavřel, že postup lékařů žalované byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis). I přes pochybení žalované při popisu snímku NMR, byl postup při léčbě správný, neboť rozhodující je především klinické vyšetření pacienta, jeho symptomy, časový odstup od úrazu, věk i degenerativní změny a v případě chronického nálezu, jako u žalobce, je konzervativní léčba primární. Po právní stránce soud věc posoudil podle a násl. , , (dále jen „obč. zák“) a , o péči o zdraví lidu, přičemž neshledal příčinnou souvislost mezi chybným popisem snímku NMR a zásahem do osobnostních práv žalobce, neboť i v případě, že by k chybnému popisu snímku nedošlo, léčebný postup žalované by se nezměnil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. -328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. V případě nepřesného vyhodnocení snímku NMR jde o tzv. vitium artis, tedy pouze o dílčí chybu v jinak celkově správném postupu žalované, který by nebyl jiný ani v případě jeho správného vyhodnocení. Z tohoto důvodu neshledal v nesprávném popisu NMR existenci zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti žalobce, a neshledal ji ani v tvrzeném nepravdivém vedení zdravotnické dokumentace, neboť šlo o údaj, který se až posléze ukázal být chybným, přičemž tato chyba neměla žádný vliv na způsob léčby. Ze stejného důvodu dovodil nedůvodnost námitky, že konzervativní léčba proběhla bez informovaného souhlasu žalobce a že se žalobci nedostalo úplných informací o jeho zdravotním stavu a možnostech léčby.

Proti části výroku I, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně chybného popisu snímku NMR s tím, že šance na zhojení úplné ruptury šlachy konzervativní léčbou jsou prakticky nulové, dovodil, že v postupu žalované nelze shledat protiprávní jednání. Přesto, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání, odvolací soud zjevně nelogicky (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ) a v rozporu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , a ) označil pochybení v hodnocení snímku NMR za postup lege artis. Žalovaná při péči o žalobce postupovala v rozporu čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a právními předpisy, včetně např. řádného vedení zdravotnické dokumentace, do které vložila objektivně nesprávné údaje ( , , , bod 53, a ). Jednáním žalované tak bylo porušeno právo žalobce být o svém zdravotním stavu pravdivě informován a teprve na základě těchto pravdivých informací se svobodně rozhodnout zda, kde a jakou léčbu podstoupí (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ). Uvedeným jednáním došlo k zásahu do pacientova práva na sebeurčení a osobní autonomii. Navrhl proto zrušení části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a vrácení věci v této části odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce pouze opakuje argumentaci uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, s níž se již vypořádaly, a jím uvedené právní otázky nezakládají přípustnost dovolání podle Znalci v řízení vysvětlili, že žalovaná postupovala v péči o žalobce lege artis, neboť ani správná diagnostika snímku by při zohlednění individuálních okolností na straně pacienta a jeho klinického stavu neměla vliv na léčebný postup. Není proto dána příčinná souvislost mezi pochybením a tvrzeným následkem. Navíc žalobce opomíjí rozhodnutí sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dovodil, že samotná chybná diagnóza nemusí opodstatňovat závěr, že byla porušena právní povinnost. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu (kde šlo o záměnu výsledků s jiným pacientem) v souvislosti s tvrzeným nesprávným vedením zdravotnické dokumentace žalobce není případný vzhledem ke zcela odlišnému skutkovému stavu. Za irelevantní označila i tvrzení žalobce o zásahu do jeho práva svobodně se rozhodnout o poskytovaných zdravotních službách, neboť v obou případech by mu byla nabídnuta stejná varianta léčby. Žalobce v řízení navíc neprokázal, že by v případě, byl-li by informován o totální ruptuře svalu, trval pouze na okamžitém operačním řešení a doporučenou konzervativní léčbu by nepodstoupil. Navrhla proto odmítnutí případně zamítnutí dovolání.

Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že jej považuje za neopodstatněné a navrhla jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 ), dále jen „ “, a jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu , avšak není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že postup žalované při péči o zdraví žalobce byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe, tj. lege artis, přestože bylo prokázáno, že snímek NMR byl zaměstnanci žalované vyhodnocen nesprávně. Nehledě k tomu, že jde o skutkový závěr, který nepodléhá dovolacímu přezkumu ( ), sluší se poznamenat, že soudy vyšly ze shodných odborných závěrů znaleckých posudků, jejichž kvalitu dovolatel nezpochybňoval, přičemž neshledaly v léčebném postupu (konzervativní léčbě) pochybení. Došlo sice k nesprávnému popisu snímku NMR, avšak i kdyby byl popis správný, předcházela by vzhledem ke klinickému vyšetření, specifikům zdravotního stavu žalobce i rizikům operace konzervativní léčba. Na základě takto zjištěného skutkového stavu nelze ničeho vytknout právnímu závěru odvolacího soudu, že žalovaná nevybočila ze standardů náležité péče vyplývající z poznatků dosavadní lékařské vědy a praxe, a nedošlo tak k porušení právní povinnosti, jež by byla v příčinné souvislosti s tvrzeným zásahem do osobnostních práv žalobce.

Kromě toho odvolací soud respektoval i ustálenou judikaturu dovolacího soudu k otázkám hmotného práva, tj. výkladu podmínek odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za porušení náležitého odborného postupu. Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 13633 (dále jen „Soubor“), podle nějž postup lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se vždy hodnotí tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování. Stanoví-li lékař při výkonu svého povolání chybnou či opožděnou diagnózu, pak to samo o sobě ještě nemusí opodstatňovat závěr, že již tímto porušil svou povinnost vyplývající pro něj ze zákona (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. , Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, T 784). Pouze tehdy, je-li diagnostické pochybení lékaře, zakládající porušení právní povinnosti, doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta (vztah příčinné souvislosti), vzniká odpovědnostní vztah. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 % (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 50/2008), soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. , Soubor C 14066). Nelze totiž škůdci uložit povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány, jak je tomu i v projednávané věci.

Dovolatel dále pokládá dovolacímu soudu řadu otázek, na jejichž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž přípustnost dovolání podle může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. ), případně při jejichž řešení nalézací soudy nijak nepochybily. Proto jsou bez významu výhrady k nedostatečnosti zdravotnické dokumentace, úvahy o tom, že léčba byla vedena bez informovaného souhlasu žalobce či o zásahu do práva na jeho osobní autonomii.

Otázka předestřená dovolatelem, zda musí písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu odpovídat obecným zásadám logiky, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť v obecné rovině je odpověď na tuto otázku samozřejmě kladná, avšak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na odlišném řešení této otázky. Mínil-li dovolatel, že z těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, jedná se o námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ ( ).

Odvolací soud své rozhodnutí založil na relevantních důkazech, odůvodnil je srozumitelně a logicky a vypořádal se všemi argumenty účastníků, které byly z pohledu uplatněné právní normy pro rozhodnutí ve věci významné. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 7. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu