Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1748/2020

-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne19. 11. 2019, č. j. -199, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. -173, rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 513 074,40 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé „nezákonným trestním stíháním“, vedeným u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , částky 500 Kč jako náhrady škody spočívající v zaplacení správního poplatku za vydání řidičského průkazu, a dále částky 12 574,40 Kč jako náhrady nákladů advokáta za vypracování žádosti o předběžné projednání nároku na náhradu škody vůči státu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „“, odmítl.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval též o nárocích žalobce na náhradu škody ve výši 500 Kč spočívající v zaplacení správního poplatku za vydání řidičského průkazu a ohledně částky 12 574,40 Kč jako „náhrady nákladů advokáta za vypracování žádosti o předběžné projednání nároku na náhradu škody vůči státu“.

Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že výše uvedené závěry se plně prosadí i po účinnosti , který mimo jiné nově formuloval a kladl si za cíl odbřemenění dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. , kdy ústavní stížnost směřující proti posledně označenému rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ). Z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám žalobce, které se upínaly k oněm dvěma dílčím nárokům.

Otázka, „zda lze využití práva podezřelého nevypovídat ve fázi prověřování z důvodu, že by svou výpovědí mohl způsobit trestní stíhání osobě blízké vykládat jako zavinění si trestního stíhání ve smyslu ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu“ nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , v němž bylo vyloženo, že pouhá skutečnost, že předpisy trestního práva procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být relativně pasivní (včetně realizace práva odepřít výpověď), nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na případné odčinění škod a újem způsobených zahájením a vedením trestního stíhání (viz obdobně odvolacím soudem přiléhavě zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. ).

Otázka, „zda lze pro případné zavinění si zahájení trestního stíhání nepřiznat nárok na náhradu způsobené škody v dalších fázích trestního řízení, které již zaviněné jednání konkrétní osoby na pokračování trestního stíhání zjevně nepokrývají a kde trestní stíhání bylo shledáno nezákonným, když žalobce byl obvinění zproštěn“, přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá. Ani ohledně ní totiž nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , podle něhož zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání proti němu znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo zahájeno a svým jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly. Takové okolnosti odvolací soud důvodně spatřoval v tom, že žalobce se podrobil zkoušce na alkohol a před policisty i dalšími nezúčastněnými osobami bezprostředně uváděl, že byl řidičem vozidla a o tom, že vozidlo měla řídit jeho manželka, se naopak nezmínil.

Žalobce tak své dovolání vybudoval na tvrzení, že policejní orgány včas informoval o tom, že skutečným řidičem vozidla měla být jeho manželka. Uvedený skutkový závěr (o tom, že žalobce o své nové verzi včas informoval policejní orgán) však ze skutkových zjištění odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) neplyne a odvolací soud učinil závěr právě opačný.

Dovoláním akcentovaná skutečnost, že takovou odlišnou a nadto méně pravděpodobnou verzi vnesla do trestního řízení jiná osoba (manželka žalobce), je z hlediska konstrukce skutkové podstaty , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nevýznamná, neboť zákonem předjímaný pojem zavinění je svou osobní působností vztahován výlučně k obviněnému (odsouzenému).

Lze proto shrnout, že dovolatel tak ve vztahu k druhé otázce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze ( ).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. František Ištvánek předseda senátu