Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 212/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská 66, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 20. 1. 2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 9. 6. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -43 ze dne 30. 10. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a a násl. d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle , odst. 5 písm. a) (dále též "tr. zákoník"), dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle tr. zákoníku. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen podle tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle tr. zákoníku a tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na pět let. Nadto byl stěžovateli uložen podle tr. zákoníku a tr. zákoníku peněžitý trest, a to 200 denních sazeb ve výši denní sazby 500,- Kč, tj. celkem 100.000,- Kč. Podle tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok.

Z podnětu odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil Vrchní soud v Praze napadený rozsudek a nově rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že stěžovatele uznal vinným přípravou zločinu podvodu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest, a sice 200 denních sazeb ve výši denní sazby 500,- Kč, tj. celkem 100.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Proti tomuto rozsudku následně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále též "tr. ř.") odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že se ke své trestné činnosti nikdy nedoznal, neboť i teď, kdy je ve výkonu trestu, je stále přesvědčen o tom, že se žádné úmyslné trestné činnosti nedopustil v úmyslu obohatit se na úkor paní Marie Kubrové. Paní Kubrová je dle něj způsobilá právně jednat a zavazovat se k právům a povinnostem. Jiné zjištění o ní, resp. jejím psychickém stavu, stěžovatel dle svých slov neměl. Pokud tedy nejprve po něm chce zajištění prodeje domu, půjčuje si od něho peníze a následně vše popírá, tak se jedná v této části o stav, kdy proti sobě stojí tvrzení dvou osob způsobilých právně jednat a brát na sebe svým jednáním závazky. V takovém případě však měly být důkazy zcela a jednoznačně hodnoceny v jeho prospěch, což však odvolací Vrchní soud v Praze zcela opominul, resp. obrátil, a tím nerespektoval základní zásadu in dubio pro reo a v odvolacím řízení prý vše bezdůvodně hodnotil jednoznačně v jeho neprospěch. Stěžovatel dále namítl, že byl nepřímo nucen k doznání výší trestu, který mu byl uložen nepřiměřeně přísný v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy (svéprávnost poškozené apod.), sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých mělo dojít k podpisu výše zmíněných listin poškozenou, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy ( y a y), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní stížnost je výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích. Nalézací i odvolací soud poukázaly na rozpory ve výpovědích stěžovatele, logicky a přesvědčivě odůvodnily, jaké důvody je vedly k závěru o tom, že se stěžovatel vytýkaného skutku dopustil (srov. str. 27 až 29 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 rozsudku soudu odvolacího). Žádné pochybení nelze spatřovat ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který patřičným způsobem vypořádal především námitku nepřiměřeného trestu (str. 8), vedle dalších argumentů. Samotná odůvodnění napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud nepokládá za exces, kterým by snad obecné soudy vybočily z principů vyvěrajících z hlavy páté y. Skutečnost, že s tím není stěžovatel srozuměn a je nadále přesvědčen o opaku, však nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Obecné soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu zde není dán. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 5. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu