Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3392/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Doležala, zastoupeného Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem, se sídlem Praha 10, Kozinovo náměstí 1533/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho exekuční věci, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen " "), jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu y a práva na zákonného soudce, zakotveného v y.

Výrokem I. napadeného rozhodnutí odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zastavení exekuce, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel není k podání odvolání subjektivně legitimován, a výrokem II. zamítl návrh na "záměnu účastníků na straně oprávněného", a to s odůvodněním, že k přechodu vymáhaného práva na jeho osobu coby ručitele, jenž toto právo uspokojil, nedošlo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodnil porušení svých základních práv tvrzením, že o jeho návrhu na záměnu účastníků rozhodoval věcně nepříslušný soud, čímž byl odňat svému zákonnému soudci, a byl porušen i princip dvouinstančnosti řízení, neboť proti jeho rozhodnutí jako soudu odvolacího již není přípustný opravný prostředek. K porušení práva vlastnit majetek mělo podle stěžovatele dojít tím, že mu soud neumožnil vstoupit do exekučního řízení na místo oprávněného, ačkoli z postavení ručitele uhradil vymáhaný dluh za povinného. Za nezákonný má stěžovatel pak i názor, že k odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora, jímž exekuci zastavil k návrhu oprávněného (vymáhaná pohledávka mu byla uhrazena), nebyl subjektem oprávněným.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 ], a dospěl k závěru, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, tomu tak není.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve vztahu k výroku I. o odmítnutí odvolání stěžovatele je procesním prostředkem ochrany práv, který stěžovatel nevyčerpal (z ústavní stížnosti se nepodává opak), žaloba pro zmatečnost podle ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů. Nepřípustnost ústavní stížnosti je pak důvodem k jejímu odmítnutí, neboť tak stanoví . Lze jen dodat, že i kdyby byl věcný přezkum otevřen, nemohl by stěžovatel dosáhnout příznivějšího výsledku, jelikož rozhodnutí obecného soudu nelze ničeho vytknout ani v rovině podústavní (je evidentně správné), natožpak ústavněprávní.

Ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí je ústavní stížnost návrhem - ve smyslu ustanovení písm a) - zjevně neopodstatněným.

Není totiž žádných (tím méně ústavněprávních) výhrad proti úsudku obecného soudu, že z ustanovení obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. , , neplyne přechod věřitelem vymáhaného práva na ručitele s důsledky předjímanými ustanoveními 254 odst. 2, , resp. exekučního řádu, jak tvrdí stěžovatel, a to navzdory hodnocení takové situace coby zákonné "cesse" jím odkazovaným komentářem; na stěžovatele nemohlo přejít v exekuci oprávněným vymáhané právo, jestliže zaniklo splněním, a exekuce proto musela být zastavena.

Ani stěžovatelova námitka "odnětím zákonnému soudci" procesně neobstojí; po podání odvolání to musel být logicky soud právě odvolací, který byl povolán posoudit, s kým má být odvolací řízení vedeno.

Novelou , provedenou , bylo jeho ustanovení doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení , jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené se uplatní - jak se podává z řečeného výše - i v dané věci.

Odmítnutí ústavní stížnosti proti výroku II. napadeného rozhodnutí podle shora vyloženého ustanovení je tak odůvodněno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu