Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 424/2020

21 Cdo 424/2020-218

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce T. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivo Muškou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského č. 1178/6, proti žalovanému Č. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2019, č. j. -189, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. -189, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že žalovaný nesplnil podmínku vyplývající z ustanovení (ve znění účinném do 31. 12. 2016), takže fikce nadbytečnosti nenastala, a že tedy výpověď z pracovního poměru, která byla žalobci dána pro fikci nadbytečnosti podle ustanovení , je neplatná] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Vzhledem k tomu, že splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení části první věty za středníkem je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení věty druhé a , soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zásadně zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci tzv. nabídkovou povinnost (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 54/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59/2005 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. ).

K povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení práce (má-li vůbec zaměstnavatel takovou práci) srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. (který obstál i v ústavní rovině - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. ), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. , a v nich vyslovený závěr, že povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení části první věty za středníkem znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou.

Kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích ( ). Jednotlivé kvalifikace je možné v jejich vzájemném poměru z hlediska jejich významnosti klasifikovat jako nižší a vyšší. Vyšší kvalifikace je dána zejména vyšším stupněm vzdělání, popřípadě délkou odborné praxe zaměstnance (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. ).

Při posuzování, zda zaměstnanec má kvalifikaci potřebnou k výkonu práce, kterou je mu zaměstnavatel – v kladném případě – podle ustanovení části první věty za středníkem povinen nabídnout (za předpokladu, že tato práce odpovídá též zdravotnímu stavu zaměstnance), je třeba přihlížet nejen ke znalostem, které zaměstnanec nabyl dosaženým vzděláním, ale též k dovednostem a odborným zkušenostem, které získal výkonem dosavadní odborné praxe a které spolu s teoretickými znalostmi nabytými vzděláním tvoří – jak vyplývá z výše uvedeného – jeho kvalifikaci, a k míře jejich využitelnosti pro tuto práci. Kromě zaměření vzdělání zaměstnance určitého stupně je proto významná i povaha jeho odborné praxe po ukončení vzdělání, a to v porovnání se zaměřením vzdělání a odborné praxe, jimiž se zpravidla získávají znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti potřebné k výkonu uvedené práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. ).

Bylo-li v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. a větu první ), že žalobce dosáhl vysokoškolského vzdělání ekonomického směru (je absolventem VŠE v Praze – fakulty financí a účetnictví) a že ke dni 16. 12. 2016, kdy mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, žalovaný disponoval volným pracovním místem finančního manažera/ekonoma na odboru pro řízení projektů a transfer technologií, pro jehož výkon bylo vyžadováno středoškolské či vysokoškolské vzdělání nejlépe v ekonomickém oboru, dále znalost podvojného účetnictví, orientace v rozpočtování, výkaznictví, znalost projektového účetnictví, práce v oboru a pokročilá uživatelská znalost MS (Word, Excel), koresponduje s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu závěr soudů, že práce (pozice) finančního manažera/ekonoma odpovídala kvalifikaci žalobce. Žalobce při výkonu této pracovní pozice mohl využít získanou kvalifikaci v převážné míře a nepřevažovaly práce, při kterých by svou kvalifikaci nemohl uplatnit; žalovaný proto byl povinen navrhnout žalobci po jeho odvolání z pracovního místa kvestora XY změnu jeho dalšího pracovního zařazení na tuto práci.

Namítá-li žalovaný – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. , ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. „při posuzování otázky míry kvalifikace zaměstnance v souvislosti s tzv. nabídkovou povinností zaměstnavatele ve smyslu ustanovení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutí přijatými; soud však v jím zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení (nesouhlasí-li se skutkovým závěrem soudů ohledně posouzení kvalifikace žalobce ve vztahu k volnému pracovnímu místu manažera/ekonoma na odboru pro řízení projektů a transfer technologií, tedy se závěrem o nesplnění nabídkové povinnosti žalovaného, a s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, předestírá-li své vlastní skutkové závěry, na nichž buduje odlišné právní posouzení věci).

V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu